Březen 2015

Leryl 9.kapitola

29. března 2015 v 20:03 | Markéta Kaki |  Lerrylian - CP FF
(Jeah, konečně jsem udělala něco, co jsem si slíbila :D Ale mám špatnou zprávu: trošku jsem se zasekla... Ale jinak mám nejméně... Deset dalších dílů v zásobě, takže vpohodě ;) )

"Neví někdo kde je Jeff?" chodila Vailly s mísnosti do místnosti a ptala se. Všude dostala stejnou odpověď: ne. Vailly měla o Jeffa strach. Ale u ní to nebylo nic neobvyklého, měla strach vlastně o všechny a vždycky. Ale tohle bylo opravdu divné. Byla zvyklá, že se Jeff třeba zbalí a na dva měsíce vypadne s baráku a toulá se, ale nikdy by si nenechal doma svůj nejlepší nůž. A všechny věci. Normální lov sice trvá celou noc, ale Jeff po návratu s toulek většinou prospí dva až tři dny v kuse... šel se jenom proběhnout a při tom někoho podříznout - nešel na lov. Vailly se chytala za hlavu a pomalu chytala nerva. Pochodovala po domě jako bludná duše. Všiml si toho Jack. Podíval se na ni. Nebo na ni spíš jenom otočil hlavu. "Co je? Jeff se vrátí... uvidíš... nepanikař. Není přece blbej. Měla by sis trochu pročistit hlavu... myslíš, že do rozednívání stihneme někoho ještě podříznout?" zeptal se. "Jo ale..." pokoušela se odporovat Vailly. Jack se ale nedal. "Žádné ale! Začínáš být pěkně vynervovaná. Pojď." vstal a chytnul Vailly za ruku. Chtěla odporovat, ale když vyděla, že je to zbytečné, nechala se vytáhnout ven.

Venku bylo chladno. Vailly věděla, že se zahřeje, a cestou zpátky už bude svítit slunce, takže si nechtěla brát zimní bundu, která by jí bránila v pohybu. Ale před domem si to ještě rozmýšlela, protože třásla jako osika. Nakonec se to rozhodla vydržet. "Tak kam půjdeme?" zeptal se Jack, zatímco si upravoval masku. "Já bych šla do okrajových částí města, je to asi nejblíž. A poběžíme, potřebuju se zahřát." řekla a pokoušela se netřepat. Dali se do běhu. Najednou se ale Jack zastavil a Vailly do něho narazila. "Hej! Proč ses zastavil?!" nadávala Vailly. Jack ji posunkama ukázal, aby byla ticho a v pozoru. Vailly nechápala, ale potom upřela pohled do tmy a pochopila. Před nimi stála Leryl a obličej a vůbec celou vrchní část těla měla od krve. Stála tam jako socha a zírala na ně svýma tmavýma očima. Stáli tam jako sochy všichni. Nikdo nevěděl co by měl udělat. Leryl vyděšeně mrkala a nakonec usoudila, že raději vytáhne nůž kdyby něco. Pomalu strčila ruku do kapsy, když v tom ta divná holka co měla místo oka světýlko zakoktala: "ty-ty si Leryl?"
rychle nůž rozevřela a začala couvat jako vyplašené zvíře. Když narazila do stromu, vyděšeně zašeptala: "jo" načež zdrhla. Dvojice se ji ani nepokoušela sledovat. Byla až příliš rychlá. Stáli tam jako opaření, než se spomatovala Vailly. Otočila se na Jacka: "co to bylo?" zeptala se, i když věděla, že to Jack neví. Jack se na ni otočil a povzdechl si: "jo, to byla ta holka. A byla celá od lidské krve. Byla na lovu?" poté se rozhlédl a povzdechl si znovu: "no nic, zabalíme to, svítá" a zněl zklamaně. Vailly si povzdechla, otočila se a vzala lístek, na kterém byla krev která kapla s jejího nože a šla se s Jackem vrátit. Byla zvědavá, jestli to Agnes vyřeší. Věděla, že má schované někde ve sklepě DNA všech creep, a někde ve skrytu duše si myslela, že ta krev patří některé s nich. Ale myšlenka, že tam někde venku leží Jeff s vyhřeznutými vnitřnosti ji přinejmenším děsila.

Leryl 8.kapitola doplněk

29. března 2015 v 18:35 | Markéta Kaki |  Lerrylian - CP FF
(Jsem to zase podělala, mnoo -_- nejen že jsem zase nedala celou kapitolu, ještě jsem to zapoměla vrazit sem v pátek a tohleto je slabší čast -_- já vím, nemusít mi děkovat. Takže bude další kousek ještě dneska, teoreticky :> teda pokud to zase něják nepodělám, což je možné :D)

Běžela jsem nočním lesem a vlasy mi divoce vlály ve větru, který jsem dělala, když jsem probíhala. Nevím, kam běžím. Je to vlastně jedno. Prostě někam, kde budu sama. Kde si budu moct urovnat vlastní myšlenky. Třeba to, co se vlastně stalo. Sváděl boj sám ze sebou, ale zabít mě nechtěl. Hahaha, Jeff o mě má zájem. Vyděla jsem ten jeho výraz v obličeji když přestal, tu vyděšenost. Jako by říkal: "co jsem to sakra udělal?" hahaha, no zamiloval ses, je to jasný. Ale já jsem ledová. Sorry, Jeffe. Bylo mi ho líto, byl to pud, jako vraždění. Nikdy se svým pudům nebránil, proto se nedokázal ovládout. Nechci ho ranit... nikoho nechci ranit. Já... byla jsem štastná, když jsem tam po něm cákala krev a chechtala jsem se. A bylo to krásné, romantické a tak citlivé když mě líbal. Je pěkně zamilovaný. Ale ještě jednou sorry, Jeffe.... A nebo... sakra, měla bych si ujasnit co vlastně chci.

Leryl 8.kapitola 2/2

26. března 2015 v 21:00 | Markéta Kaki |  Lerrylian - CP FF
(Nenené, nic mi neříkejte. Vím na co myslíte. "Omg, si děláš zadel Maki, dáš článek v neděli, počkáš si čtyři dny a ve čtvrtek vydáš tři články? Jako fakt? O.o" tuším jak se cítíte XD já se cítím stejně, teda pokud nesedíte někde na louce a necítíte se naaproostooo šťastní a heppy. Protože jsem náklaďák a umím lítat. Tak. Dost kecání o nesmyslech, tahle část... Nebudu vám lhát, fakt se cítím blbě když si to po sobě čtu. Fakt se cítím jako nějáká vlhká fangirl, je to strašný XD doufám, že jsem si to moc nepokazila, vsadím se, že každý kdo čte CP má někde na zádech takovej vypínač "fangirl" ON OFF. Někdo o něj prostě zavadil XD. Tak. *fangirl mode activated* a čtěte ^u^)

*s pohledu Lery*

Procházela jsem tmavou ulicí a hledala jsem svoji obět. Stačí nějáký bezdomovec, chci jenom vidět krev. Bohužel, tady nikdo nebyl. Nikdo nikdoucí. Ani človíček či auto. Povzdechla jsem si a zabočila jsem do ještě opuštěnější a temnější uličky s planou nadějí, že tam bude nějáký ubožák. Nebyl. Naštvala jsem se a zaječela do prázdna: "proč tady není vůbec nikdo???" s vědomím, že mě vůbec nikdo neslyší. Vyšla jsem znovu na hlavní silnici a šla jsem dál. Oranžové světlo pouličních lamp vytvářelo stín a já jsem sledovala, jak se s každým mojím krokem zmenšuje a nebo zvětšuje. To je ale nuda. Najednou jsem si všimla otevřeného okna jednoho domu asi ve druhém patře. Vzpoměla jsem si na Jeffa, jak se dovnitř do toho baráku chtěl dostat oknem a jak vkuli tomu vylezl do třetího patra. Dalo by se tam něják vylézt? Proběhlo mi hlavou. Dalo. Vyšplhala jsem po lampě a vskočila jsem neslyšně na balkón. Vylezla jsem na parapet a proskočila jsem pohodlně oknem dovnitř. Rozhlédla jsem se a lekla jsem se postavy vedle mě stejně, jako se lekla ona mě. "Leryl? Co tady sakra děláš?" vyjekl na mě Jeff. "To samé, co tady děláš ty" odsekla jsem. "Jdeš vraždit?" zeptal se mě a už se ani nepokoušel šeptat. "Jo... máš pravdu, je to boží" řekla jsem, zatím co se vymotával s záclony, za kterou se schovával. "Kolik lidí jsi už zabila?" zeptal se, když byl venku. "Asi třináct plus dva pobodaní" zasmála jsem se, zatím co jsem se k němu přibližovala. "Dva?" divil se. "O Jackovy jsem už slyšel, ale ten druhý?" zeptal se. "nevím kdo to byl" pokrčila jsem rameny. "Stála jsem na kraji lesa a sledovala jsem krvavý západ slunce" na slovo krvavý jsem dala obzvlášť důraz "a najednou se otočím a za mnou chlápek v bílý masce a tak jsem mu vrazila nůž do břicha. Byl to reflex" při slově reflex jsem znovu pokrčila ramena. Jeff se zamračil obočím a zašeptal: "Masky..." podíval se za sebe a potom mi pohlédl do očí. "Slyšelas takový statický šum?" Zeptal se mě vážným tónem. "Jo" vysoukala jsem ze sebe nechápavě. "Když ho uslyšíš tak utíkej, jasný?" přikývla jsem a potom jsem si všimla, že ten kluk co byl v posteli, kterého šel Jeff teoreticky zabít, se pomalu postavil a potichu se kolem stěny plížil ke dveřím. Naklonila jsem se, abych ho líp viděla přeš Jeffovo rameno. "Hej... Kam to jdeš?" zařvala jsem na něho potichu. Dřív než stihl zaječet, Jeff po něm hodil nůž a přišpendlil ho na dveře za hrudník. Chvíli sípal, ale potom umřel. S rány mu stékala horká čerstvá krev. Sadisticky jsem se usmála, obešla jsem Jeffa a když jsem byla u oběti, namočila jsem několik prstů v jeho krvi. Nádhera. Potom jsem se otočila. Zatím co jsem si užívala té červené tekutiny, přišel Jeff až ke mě. Cákla jsem mu na jeho bílou mikinu krev a on se zašklebil. Vytáhl s mrtvoly nůž a rozmáchl se. Ve chvíli jsem měla celý obličej od krve, která patřila tomu klukovy. Zapišťela jsem a zabodla jsem do toho kluka svůj nůž, načemž jsem pocákala Jeffa krví taky. Za chvíli jsme byli oba od krve a chechtali jsme se. Byla jsem po opravdu dlouhé době skutečně šťastná. Když tu vrzli dveře a do pokoje vešla nějáká velká paní. Odhrnula dveřmi mrtvolu a udělala to samé, co by asi dělala většina lidí kdyby viděla dva lidi celé od krve a na zemi mrtvého chlapce. Omdlela. Vyskočili jsme s Jeffem ven a beželi jsme ulicí. Potom jsme zvolnili a šli jsme jenom krokem. Vytřela jsem si poslední zbytky krve s očí a s zachechtáním jsem je frkla Jeffovy do mikiny. Podíval se na mě a v očích měl takový spokojený šílený výraz. Usmála jsem se ještě víc a tak jsme mlčky šli dál tou opuštěnou ulicí. Oba od krve. Oba psychopati.

*s Jeffova pohledu*

Když jsem tam vedle ní mlčky šel, bylo mi... příjemně? Nevím proč, ale dělalo mi dobře být... s ní. Vždycky, když jsem se na ni podíval... tak mě tak příjemně šimralo v žaludku... co to sakra je? "To je láááska, to je láááska!" šeptal mi v hlavě vnitřní hlásek. Zahnal jsem ho spátky do hlubin mojí mysli. Objevuje se pořád. Když někoho zabíjím, když usínám, když jenom tak jdu. Ale... Co když má pravdu? Ne. "Láska, je to láska..." ozval se hlásek znovu. Opět jsem ho zahnal. Je občas pěkně otravný. "Láska..." zatřepal jsem hlavou, jako bych si myslel, že to ten hláseček zažene. Podíval jsem se na ni. Bože... zase to šimrání! Trochu víc jsem se usmál, ale nevím, jestli to šlo vidět. Podívala se na mě a úsměv mi opětovala. Takový malý, ale extrémně psychopatický úsměšek. Líbilo se mi to. Šimrání nebezpečně sílilo... "Láska, kámo, láska, uznej si to! Jseš zamilovanej až po uši!" přestávalo se mi dařit tohle moje imaginární menšinové já pudit. Hlásek zůstával v mojí hlavě a dál šíleně prudil. "Jseš v tom, uznej si že si prostě zabouchnutý!" otravoval. "Nech toho! Prudíš ho!" osočilo se v mojí hlavě většinové já. Chvíli bylo ticho a potom se ten hlásek obořil. "Za pravdu se každý bije... však to víš! Stačí si to jenom připustit!" "ježiši marja!" odseklo většinové já. Když tu se objevilo další já, které mám ještě míň rád než ten hlásek, který do mě pořád vrtá. "Copak to není super? Romantika... polibky... Budeš si hrát s jejími rty a vaše jazyky se budou proplétat, zatím co budete ve vášnivém objetí..." ten hlásek byl silnější než kdy dřív. znovu jsem zatřepal hlavou. Potřeboval bych se soustředit na něco jiného. Ale na co? Pomalu jsme se blížili k lesu. Chvíli jsem se ni ještě díval, jak jí mizející světlo pouličních lamp osvětluje její krásný obličej, který je postříkaný krví. Krásný? Já... Myslím, že se buď měním a nebo že v tom jedu až po uši.

*s pohledu Lery*

On se na mě tak divně díval... já... bylo to takové... No... Zvláštní... ten pohled jsem už viděla... možná... Něco ten pohled určitě znamenal. Usmál se... Asi... Usmála jsem se taky. Potom se otočil a pozoroval chodník před sebou. Jakoby sváděl boj sám ze sebou. Jakoby mě... možná chtěl zabít? Nevím jak jsem na to přišla ale děsilo mě to. Asi jsem paranoidní, mno. Ale beztak jsem chtěla spátky do lesa. Někde se vyspat. Sama a v klídku.

*s pohledu Jeffa*

Podívala se na mě. Věděl jsem to i když jsem pozoroval chodník před sebou a pokoušel jsem se přesvětčit sám sebe, že jsem se nezabouchl. Byl to takový... divný pocit. Jako mívám pocit kdy moje podvědomí chce vraždit. Ale je jinačí. Zatím co když jdu zabíjet, ten pocit pálí, tenhle šimrá. Je to... opravdu zvláštní. Když se tomu pálení poddám, táhne mě na lov a já jsem spokojený, že vidím krev. Ale tento pocit... je to taky pud, jako zabíjení. "Láska, je to láska!" zakřičel hlásek uvnitř mojí hlavy. Moje většinové imaginární já si povzdechlo. Myslel jsem si, že jsem ho už zakopal do mojí hlavy dost hluboko, aby nevylezlo a neprudilo. Ale potom vylezl ten hlas, který jsem měl rád ještě míň. "No taaak, poddej se tomu pocitu! Bude to krása, uvidíš! No tak, Jeffe, nebuď slaboch!" říkal a doháněl mě k šílenství. Zatřepal jsem hlavou a vyskočil jsem na nevysokou zídku, za kterou už byl jenom les. Leryl mě následovala. Oba hlásky které jsem neměl rád skandovaly: "poddej se, poddej se, láska, láska!" je zvláštní, jak člověka může ovlivnit kousek sebe a to ještě imaginární kousek. Imaginární hlásky v mojí hlavě. Podal jsem jí ruku, aby na zídku lépe vylezla. Když se moje ruka dotkla její, to zvláštní šimrání ještě vzrostlo. Bylo to tak neuvěřitelně příjemné... Šli jsme kolem prvních stromů a modravá záře úplňku romanticky osvětlovala les a její obličej. Usmála se na mě a potom nastal zlomový moment. Přestal jsem se tomu pudu bránit. Přitisk jsem Lery ke stromu a začal jsem ji líbat s takovou vervou, s jakou vraždím. Ten pud byl stejně silný. Ale neovladatelný. Měl jsem zatemněnou mysl a pořádně jsem si neuvědomoval, co dělám. Bylo to tak úžasné... nebránila se. Nechala se vášnivě líbat a
zavřela slastně oči. Uvědomil jsem si co se děje a rychle jsem od ní odskočil. Když otevřela oči, viděla, že jsem od ní půl metru a vyděšeně na ni zírám. Co to k sakru bylo? Co se to se mnou děje? Měl bych se jí nějak omluvit... "P-p-promiň j-já..." koktal jsem a cítil jsem, jak se mi do obličeje hrne krev. To snad není možné... Můj obličej jinou barvu než bílou neměl už nějáký ten pátek. Vlastně od té doby, co je ze mě creepa. Ale Leryl se nezlobila. Udělala něco, co jsem ani v přinejmenším nečekal. Přistoupila blíž a znovu mě políbila. Krátce, ale intenzivně. "Není se za co omlouvat" zašeptala mi do ucha. Dřív než jsem se vzpamatoval, byla pryč. Stál jsem tam úplně sám ve svitu luny a otevřenou pusou. Rádoby sám. Zjistil jsem to ale až příliš pozdě - když jsem uslyšel šum, za kotník mě chytlo chapadlo a omráčilo mě o strom.

(Ukamenujete mě? O.o XD)

.

Budoucnost? pche...

26. března 2015 v 15:22 | Markéta Kaki
Budoucnost.
Téma Sci-fi a často i mojich nočních můr.
Všichni si něco plánujeme a co s toho máme?
Jasnačka.
Šneka.
Beztak se vždycky stane to, co se stát nemělo a naše plánování vyletí komínem.
Zůstaneme vevnitř ve tmě a budeme se bát.
Bát se nečekaného a skrytého.
Ale proč?
Bát se obrovských výhledů a obzorů do budoucna?
Bát se, co bude dál?
To by se mělo zakázat.
Ale ne, fakt, budoucnost je budoucnost a budoucností vždycky bude.
Dnešek byl taky jednou budoucnost.
Teď je přítomností a zítra už bude minulost.
A tak nemám strach, co bude zítra.
Dnešek tak strašný nebyl, tak co?
A v hlavě mám pořád ten malí hlásek co se mě ptá co si to tady nalhávám.
Ale je to jenom čas.
Nakonec zůstane jen vzpomínka na to, co se dělo.
Tak proč se stresovat a něco si plánovat?
Budoucnost?

Zítra bude lépe.

doufám.

CP test

26. března 2015 v 6:43 | Markéta Kaki
Nudila jsem se a tak jsem napsala minitestík s creepypasty :3 kdo to dá, dostane imaginární bombónek! xD

1. Která creepa se podívá do zrcadla, když chce vědět, kolik je hodin?

2. Která creepa nemá smysl pro krásu?

3. Která creepa krade v originálním přiběhu boty?

4. Vypiš alespoň 4 creepy, které mají masku.

Leryl 8.kapitola 1/2

22. března 2015 v 0:04 | Markéta Kaki |  Lerrylian - CP FF
(... A stejně jsem to včera nestihla -_- XD tak budete mít dneska ještě jeden, mnoo... )

Seděla jsem u stromu a dívala jsem se na slunce, které pomalu zapadávalo za okraj paneláku. Bylo červené a to mi připomínalo jednu krásnou věc, kterou jsem teď posedlá. Vytáhla jsem si s kapsy nůž a potěžkala jsem ho, než jsem ho rozevřela. Utřela jsem jeho skrvavené ostří a pomalu jsem se postavila s pohledem upřený na kousíček slunce, které mizelo pomalinku za kopečkem. Bylo to... fascinující. Najednou jsem zbystřila sluch. Jakoby za mnou někdo stál. Otočila jsem se a málem jsem vyletěla s kůže. Nějáký chlápek s bílou maskou s černými rysy. Děsivé. Dřív než jsem si stačila pořádně uvědomit, co se děje, měl ten chlápak můj nůž v břiše a já jsem byla na útěku. Když jsem běžela, slyšela jsem zastřený hlas který mohl patřit sedumnáctiletému klukovy. "Masky! Co se d--" dál jsem už nerozuměla. Vsadila bych se, že jsem při útěku slyšela nějáké šumění... jako porouchaná televize. Ale utekla jsem tomu. Když jsem byla na okraji města, podívala jsem se do ruky. Svírala jsem pevně krvavý nůž. Při pohledu na tu červenou tekutinu jsem se usmála. Je jedno co to bylo. Teď je čas na lov.

Leryl 7.kapitola vsuvka XD

20. března 2015 v 14:41 | Markéta Kaki |  Lerrylian - CP FF
Hups, chybka se vloudila a tahleta kapitolka měla být ještě před 7-2/2 XD ni nejsem skvělá?... Fakt se miluju -_-. A to ani nemluvím o tom, jak pravidelně Lery vychází. Ráda bych si urvala hlavu, přátlé, ale beztak bych to přežila, protože jsem strašný mutant. Jako odškodné by měla být další kapitola zítra a další ještě pozítří ale uvidíme, jak se vydaří. Tak mňau ^u^

Šla jsem dál a dál a dál, v očích jsem měla odhodlaný výraz a v mozku trochu chaos. Jeff říkal něco o tom, že jsem creepa a já to pořádně nechápu. Že Creepy jsou vrahové jako třeba Eyeless jsem pochopila, ale to proč bych měla být vrah já netuším. Copak my jde vidět až do duše? Je to naprostá kravina. Jo, jasně, občas mám chuť někoho rozkouskovat na tisíc kousků, a to pěkně pomalinku aby ho to hodně bolelo, vyrvat mu jazyk s pusy a střeva s těla a v jeho břichu zapálit táborák a dívat se jak pomalu bolestivě umírá, ale to je přece normální ne?! Pfff. Vlastně nechápu, co si to tady nalhávám. Vždycky jsem to chtěla někoho zabít, ale nikdy jsem se k tomu neodvážila. Vždycky jsem měla něco, co by mi v tom zabránilo. Už jenom aby nebyla Nela nešťastná, že jsem vrah. Ale teďka... se to změnilo. Stratila jsem zábrany. Vlastně... No jo. Je čas zjistit, jestli měl Jeff pravdu. Je čas osvobodit psychopata uvnitř mě.
Po dlouhé době jsem se zase usmála.

Leryl 7.kapitola 2/2

11. března 2015 v 13:47 | Markéta Kaki |  Lerrylian - CP FF
(Jak jsem slibovala, další dílek hnedka zítra, což je dneska. Ehmm joo, zítra je dneska meh, logika)

"Nenenenenenene, nenene!" opakovala stále Vailly, pochodujíc kolem dokola v místnosti. Držela se za hlavu, a skoro šlo vidět, jak se jí s ní kouří. "Nenene, proč utekla, ne!" skoro křičela za nechápavých pohledů creep okolo. Eyeless Jack, Jeff the Killer, Sally, Bloody Painter, všichni měli na obličeji nechápavý výraz. Jenom Agnes měla neutrální obličej. Ale skuste se tvářit jinak když máte jenom dvě emoce. Navíc to všechno chápala. Nakonec zakročila Sally. "Vailly, co se děje?" zeptala se nevinně. "Tam venku je Slendy! Sally, myslíš že nechají Leryl na pokoji? Ne! Ona je creepa, je rychlá, Slendy s ní bude chtít udělat proxy!!! To bude válka! Musíme ji najít dřív než ji najdou oni!" zakřičela zoufale a pokračovala v bezvýchodném pochodováním po pokoji. Nikdo pořádně nechápal, proč tak vyvádí. Agnes přikývla. "Měli bychom ji najít. Myslím, že to nebude tak těžké." řekla klidně. "Agnes má pravdu... ale hlavně se uklidni, jo?" dodal Jack. Vailly se svalila s těžkým oddechováním do křesla a pokoušela se uklidnit hleděním s okna ven, kde se pomalu smrákávalo. "Já se o ni celkem bojím" zakňourala. Jeff zakroutil očima a vztal s pohovky. "Do zítřka to počká, ne?" řekl a dal si ruce v bok. "Jdu provětrat nože... jde někdo se mnou?" zeptal se a projel pohledem všechny, kdo tam seděli. Nikdo. Otráveně si povzdechl a šel si obou boty. "Kdybys ji viděl, dostaň ji sem, jo?" řekla Agnes. "Jo" řekl Jeff, i když ji pořádně nevnímal. Byl myšlenkama už na lovu.

Leryl 7.kapitola 1/2

10. března 2015 v 13:34 | Markéta Kaki |  Lerrylian - CP FF
(Awhhh, všichni někam odjíždí, proć si taky někam neodjet, že jo? -_- kdo by řekl že tady nebude wifina? No... Všichni kromě mě, žejo. Tak jsem si udělala pauzičku, to snad můžu, ne? XD tak alespoň budete mít druhou část hned zítra. Jste rádi? XD a teď trochu ze života: jedu na lyżích, skáču, na mojí trase mrtvé děcko, brzdím, letím, točím se a nožičky a ručičky roztahnuté do všech stran a jedu dolů po zadech XD potom se zastavím a začnu se smát XD ten face chlápka který se zastavila a ptal se mě jestli mi něco není byl k nezaplacení XD)

Rozednívalo se. Agnes se vracela s lovu s malou krvavou spící Sally. Držela jí v kovovém náručí a dívala se na ni. Sally sladce oddechovala, ale Agnes necítila, jak je rostomilá, když je takto politá krví a spí. Nemohla. Ale beztak se usmívala. Lov se povedl. Sally vnikla sklepním okýnkem do budovy kde byla party a zatím co Sally čekala pod schodama a fňukala, Agnes vypojila proud. Silná hudba ztichla a reflektory zhasly. Byla tam tma a hrobové ticho, do kterého hlasitě plakala Sally, kterou předtím Agnes polila krví, aby vypadala k světu. Ti lidi si začali svítit mobilama a hledali Sally. Když ji našli, byli dost vyděšení. Sally byla stočená do klubíčka, a když se jí zeptali, co se stalo, Sally zvedla hlavu a zeptala se: "chcete si se mnou hrát?" ti lidi si začali vyděšeně šeptat, a potom Sally podřízla krk nejbližšímu chlápkovy. Lidi začali ječet a potom okýnkem proskočila Agnes a pomohla kotoučem Sally zrušit tuhle party. Agnes se uchechtla, ale jenom tak, aby nevzbudila Sally. Když uviděla přes stromy vršek toho baráku, přidala do kroku. Jestlipak už je Vailly doma? V okně se svítilo a dva hlasy šli slyšet až od dveří. Zazvonila a dveře přiběhla otevřít právě Vailly. "Ahoj!" řekla s ůsměvem. "Hádej kdo přišel? Jeff!" dodala rozradostněně. "No konečně, už jsem si myslela, že ho někdo zabil při policejní přestřelce!" řekla Agnes trochu podrážděně. Byla unavená a navíc Jeffa neměla moc v lásce. Vailly upřela zrak na spící Sally a usmála se ještě víc. "Jestli chceš, postarám se o ni" řekla. Agnes vděčně přikývla a dala Sally Vailly do náruče. Ta s ní odkráčela k jejímu pokoji přes kuchyň, kde se pokoušel Jeff dostat od Helena trochu víc informací o té holce. "Takže Sally říkala, že se jmenuje Leryl... neříkala něco dalšího?" vyzvídal Jeff. "Zeptej se jí." odpověděl Helen vyhýbavě a dál se věnoval svojí snídani. "Nespí náhodou?" řekl Jeff a hrál si s nožem, kterým před chvílí řezal chleba. "Tak ji probuď, ne?" řekl Helen neutrálním tónem bez toho, aby odlepil pohled od polívky. "Tak možnost." pokrčil Jeff rameny a položil nůž na stůl. Stoupl si a vydal se ke schodům. "Počkej, Sally je tady!" zakřičel, ale Jeff byl už mimo doslech. Blížil se k pokoji Leryl. "Hele, Jeff se asi zamiloval nebo co!" zachechtala se Agnes zlomyslně. Helen si povzdechl a dál si všímal polívky. Jeff zatím vylezl do třetího patra a našel její pokoj. Chvíli se rozmýšlel a potom otevřel dveře. Zavřel je za sebou a pomalu přišel k posteli a odhrnul peřinu. "A dop-" vypustil ze sebe, když pod ní nic nebylo. Kde je k sakru ta holka?

Leryl 6.kapitola

4. března 2015 v 6:45 | Markéta Kaki |  Lerrylian - CP FF
(Další díl FF ;) v tomhletom díle se objeví nová creepa, takový kamarád XD v dalších dílech se bude objevovat celkem často, tenhleten kamarád XD bude celkem důležitý a zapnu u dalších dílů mod /fangirl mode/ ale to předbíhám ;) užijte se další díl!)

Byla noc, a já jsem se probudila s tím, že mi byla zima a nepříjemným pocitem, že mě někdo sleduje. Posadila jsem se a rozhlédla se po pokoji. Nikde nikdo nebyl. Ale ten pocit dále přetrvával. Ještě jednou jsem se rozhlédla po pokoji, a zjistila jsem, že je otevřené okno. Vstala jsem a šla jsem ho zavřít. Když jsem ho zavřela, padl mi do oka balkón. Otevřela jsem ho, a vylezla jsem ven. Bylo to ve třetím patře. Nadechla jsem se chladného nočního vzduchu a rozhlédla jsem se. To, co jsem spatřila, mě paralizovalo hrůzou. Přímo přede mnou stál nějáký kluk, který měl pusu prořezanou od ucha k uchu, černé dlouhé vlasy, kůži bledou jako stěna a oči... ty ani nepřipomínaly lidské. Mohl mít tak o dva roky víc než já a měl na sobě bílou mikinu a černé kalhoty. Všechno to bylo potřísněno krví. Stál tam a zmateně se na mě šklebil. Nevím jam dlouho, ale zdálo se mi to jako věčnost. Strčila jsem pomalu ruku do kapsy, abych se ujistila, že tam mám svůj nůž. Najednou ten děsivý neznámí udělal krok, čímž jsem reflexem vytáhla svůj nůž a rozevřela jsem ho. šklebil se stále stejně, ale s očí mu šla rozeznat ještě větší zmatenost. Vytáhl nůž, čímž mě vyděsil a já jsem se na něho vrhla. Vyhl se několika rychlím ranám a zakřičel naštvaně: "nech toho!!" neposlouchala jsem a pokoušela jsem se ho dál bodnout do břicha. Myslím, že by se mi to i podařilo, kdyby nebyla taková tma a já jsem nebyla tak rozespalá. Ale chytit mi ruce, takže jsem s nimi nemohla hýbat a vyděšeně jsem zaječela. Ucítila jsem ledové ostří jeho nože na mojem krku a přestala jsem ječet. jeho znetvořený obličej se ve chvilce objevil těsně před tím mojím. Kdyby to ostří nebylo tak pekelně ostré, určitě bych zaječela hrůzou. S očí mu šlehaly blesky. Už otevíral ústa aby mi řekla něco nepěkného, když jsem zavřela oči a zašeptala smířeně: "zabij mě rychle" chvíly bylo ticho a potom odfrkl: "No, to bych taky mohl" pustil mi ruce a zastrčil si nůž za pásek. Otevřela jsem oči a překvapeně jsem na něho zírala. Když zjistil, že se na něho dívám, zeptal se mě kysele: "to se jako pokoušíš bodat i ostatní creepy?" "no... víš, já nevím co je to creepa..." řekla jsem nervózně. "Fakt?" neznámí vykulil oči. "Jak dlouho tady seš?" zeptal se ještě. "D-d-den?" zakoktala jsem. "Aha" zamručel. Vešel do vnitř a já jsem ho následovala. Zavřela jsem za námi balkón. "No jic, já mizím" řekl, aniž by se na mě podíval. "Počkej!" vykřikla jsem zaskočeně. Otočil se na mě. "Přece mi to vysvětlíš?" řekla jsem a posadila jsem se na postel. "Co?" zeptal se. "Všechno." odpověděla jsem mu pevně. Už jsem s něho neměla strach. "No tak dobře" zamručel. Spustil žárovku a posadil se vedle mě. Teprve teď jsem si ho mohla pořádně prohlédnout. Černé vlasy mu trčeli do všech stran a oči měl černě ohraničené a nemrkal.... Kdybych si odmyslela to znetvoření, byl by docela hezký. "Creepa je někdo kdo zabíjí lidi.. děsiví vrah, jako třeba já nebo eyeless Jack a nebo ty..." skočila jsem mu zaskočeně do řeči: "c-cože? Já??" Neznámí se na mě znovu podíval. "Proč si myslíš, že tady seš a že sem tě na tom balkóně nezabil?" zeptal se mě jako by to byla samozdřejmnost. "Ostatní by asi nebyli moc nadšení." dodal a tím mě ještě víc znejistěl. "Počkat, jací ostatní?" vyhrkla jsem. "eyeless Jack, Sally, Agnes, Vailly... Prostě všichni kteří už si myslí, že mají novou creepu dosah ruky, kteří bydlí v tomto baráku." řekl a podíval se mi do očí. Chvíli jsem sledovala krvavé skvrny na jeho mikině a potom jsem se ho opatrně zeptala: "a... ehm... co jsi vlastně dělal na tom balkóně?" přísahala bych, že se jeho vyřezaný úsměv ještě protáhl. "Dole měli zavřeno a já jsem neměl klíče... Zvonil jsem, ale Helen je asi zase ve sklepě a něco kreslí na zdi. Tvoje okno bylo jediné otevřené." "aha" mňoukla jsem, i když jsem neměla ani tucha, kdo Helen je. A vlastně ani tucha, kdo je ta osoba, která teď se mnou sedí na posteli. "A ty? Kdo jsi?" vysoukala jsem se sebe. "Já jsem Jeff the Killer, stroj na zabíjení!" řekl hrdě a zakýval se dopředu a dozadu na posteli. Nejspíš byl rád, že jsem se ho zeptala. "A... co máš s obličejem?" zeptala jsem se opatrně s pohledem upřeným na jeho znetvoření. trochu zesmutněl a pohled upřel do země. "No... Takový tři buzeranti poslali mého bráchu do polepšovny a já jsem je pobodal... a potom si to šli se mnou vyřídit... jeden s nich mě stihl před tím než chcípl polít alkoholem a bělidlem a hodit po mě zapalovač... hořel jsem a padal jsem se schodů..." podíval se na mě a v očích měl takovou zastřenou napolo skrytou bolest. Otřepala jsem se při představě, jak by někdo hořel zaživa a při tom padal se schodů. Jeff se odmlčel a potom se mi znovu podíval do očí. "Na tu bolest nikdy nezapomenu... Ale... Podívej jak jsem teď krásný!" řekl to šíleně. Lekla jsem se toho tónu. Řekl to hlasem, který vyloženě křičel, že je šílenec. Uvědomila jsem si, že je opravdu neuvěřitelně děsivý. "A ty? Jaký je tvůj příběh?" zeptal se. "Jaký můj příběh?" zeptala jsem se zaskočeně. "no... Proč jsi tady ty?" řekl už zcela normálním hlasem, který v sobě neměl už ani náznak toho tónu, který mě tak děsil. "Já..." hlavou mi znovu projel ten depresivní proud vzpomínek. Vytryskly mi slzy. "Já... Teda... Ne-nela..." pokoušela jsem se vykoktat a přitom mi stékal po tváři horký vodopád. Pokoušela jsem se v sobě ty emoce něják udržet ale... Prostě to nešlo. Vzlykala jsem a zabořila jsem obličej do polštáře aby to nešlo tolik poznat. Jeff se na mě soucitně podíval. "Ráno dojdu..." řekl jemně a tiše odešel s mísnosti. Tušil, že potřebuji být sama. S zaklapnutím dveří jsem se zahrabala pod peřinu a vzlykala jsem dál. Ani nevím, jak jsem v tom šílenství smutku usnula.