Květen 2015

prohlášení, že žiju

26. května 2015 v 21:19 | Markéta Kaki
HOHOHOHOHOOHOHOHOHoHOHOHOHOHOHOOHOHOHOHOHOHHOOHOHOHOHOH SANTA MAKI USEKÁVÁ ZLOBIVÍM DĚTEM SEKYRKOU HLAVYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYY

Leryl 19.kapitola

21. května 2015 v 7:10 | Markéta Kaki |  Lerrylian - CP FF
(Omg, potřebovala bych dvě facky. Jednu za obsah tohohle dílu a druhou za to, kdy jsem ho vydala. Připravte si blicí pytlíčky a go to read!)

Vypla jsem moji milovanou motorovou pilu a přiběhla jsem ke dveřím. Zasadila jsem kliku na své místo, rychle jsem ji zmáčkla a chtěla jsem vyběhnout ven, ale dveře do někoho narazily. Lekla jsem se, zabouchla jsem je a opřela jsem se o ně. Přerývaně jsem dýchala. Počkat... proč se vlastně bojím? Můžu toho člověka rozřezat, ne? Odtáhla jsem se od dveří a čekala jsem, až se otevřou, abych se mohla vrhnout na tu osobu, ať je to kdokoliv. Dveře vrzly a já jsem se zachvěla. "Běž spát" řekl hlas, který bych poznala kdekoliv. Jeff. "Mě se ještě nechce do postele, Jeffe!" zachechtala jsem se a nakoukla jsem k vlastně jedinné creepě, ze které nemám strach. "Lery? A-ahoj!" zakoktal překvapeně. Potom se mi naklonil přes rameno, aby lépe viděl mrtvolu. "To je tvoje práce?" zeptal se a nadzvedl obočí. "Jo" řekla jsem a zazubila jsem se. "Ale udělala jsem trochu rámus, musíme se vypařit" dodala jsem a podívala jsem se mu hluboko do očí. "To se mi líbí!" řekl s pohledem stále upřeným na roztrhané tělo. "Tak jdeme" zatahala jsem ho za mikinu. "Oukej!" řekl a kdyby mohl, určitě by se usmál.

"Znalas tu holku?" zeptal se Jeff s pohledem upřeným na chodník znenadání. Překvapeně jsem se na něho podívala. "Jo, týrala mě už od školky, proč?" řekla jsem trochu zaskočeně. "Šlo vidět že to byla pomsta" zasmál se bez toho aby se na mě podíval. "No jo... Ty se v tom vyznáš, co?" uchechtla jsem se a dál jsem se neůspěšně snažila navázat oční kontakt. "No... tak když si řekneš že dělám to co dělám víc než tři roky tak... Jo celkem jo. A... Tvoji rodiče s tou holkou nic nedělali? Hádám... že proto je s tebe creepa?" řekl a konečně se na mě podíval. Zakoulela jsem očima. "Jsem s děcáku." odpověděla jsem co nejvyhýbavěji. "A znáš svoje rodiče?" zeptal se. Šlo vidět že jsem v něm probudila zvědavost. "Ne... Lidi s děcáku mi vždycky řekli, že moji rodiče zemřeli když mi bylo půl roku. Nikdy jsem s nich nic víc nevytáhla." řekla jsem a pokrčila jsem rameny. "A tebe nezajímá kdo to byl?" zeptal se. "No... Tak... Hele, nad tím jsem nikdy v životě nepřemýšlela." řekla jsem popravdě a přidala jsem trochu do kroku. "Zajímá mě to za tebe" zašklebil se. "Beztak je to nějáká mladá rodinka která jela autem, vybourala se a já jsem jediná přežila." řekla jsem a znovu jsem pokrčila rameny. "Lery, nebuď taková pesimistka!" dloubl do mě Jeff prstem. Trochu jsem ucukla. "Jsem jenom realistka!" řekla jsem a taky jsem do něho dloubla. "Ale no táák, kluci se nebijou!" zasmál se a oplatil mi šťouchnutí. "Copak tě mlátím?" zasmála jsem se taky a cvrnkla jsem do něho. "Jo!" zašklebil se a pokusil se mě šťouchnout, ale já jsem se vyhnula, což ho trochu rozhodilo. "Kdybych ti něco chtěla udělat, pravděpodobně bys už byl na několik kousků, Jeffe!" zasmála jsem se a zabouchala jsem na krví postříkanou poloprázdnou nádobu s benzínem na motorovce, kterou jsem měla zavěšenou přes rameno na popruhu. Udělalo to dutý kovový zvuk, který mi vykouzlil takový ten dětský úsměv na tváři. Jeff se na moji zbraň se zájmem podíval. "Normální holky nosí kabelky a ty..." skočila jsem mu do řeči. "Já nejsem normální holka!" zasmála jsem se. "Ale vím, že nejsem nenormální sama" podívala jsem se mu do očí a usmála jsem se. Taky se na mě podíval a měla jsem pocit, že se taky usmál, ale těžko se to odhaduje, když se ten... řekneme-li člověk usmívá pořád. Blížili jsme se k lesu. "Normálnost je relativní pojem... Ale ať se to vezme jakkoliv, žádná creepa není úplně normální." řekl zamyšleně a znovu upřel svůj pohled na chodník. "To bude tím, že nikdo není úplně normální!" řekla jsem se a položila jsem dlaň na jeho rameno. Ucítila jsem, jak se s mojím dotykem zachvěl. Blížili jsme se k té samé zídce, kde jsme byli spolu naposled. K úplně samému místu a k úplně samému lesu. Zajímalo by mě, se stane to co včera nebo kdy to vlastně bylo... poslední dobou trochu strácím pojem o čase. Opravdu by mě zajímalo, jestli se tentokrát ovládne nebo ne. Ale to je tak všechno, co vím natvrdo. Nevím jak, ale nám v hlávě tři věci, které chci, jenomže ony jaksi nejdou udělat zaráz. Třeba chci, aby se neovládl a zároveň se mi to naprosto příčí a chci kariéru osamělého zabijáka. A ještě lepší, co chci taky, nejraději bych s psychopatickým životem úplně sekla a vrátila se do děcáku/spáchala sebevraždu. A to ještě nezmiňuju kvanta dalších nápadů, které se do toho míchají a přinášejí další a další komplikace. Nevím co chci. Jeff se stále díval dolů na chodník a vypadal, že taky bojuje sám ze sebou. Možná přemýšlí nad tím samým jako já. Pocítila jsem záchvěv adrenalinu. Zdá se mi to, že se moje myšlení pořád mění? Před chvílí jsem se přistihla, jak přemýšlím jak ho zabít. Ale já ho nechci zabít... něco uvnitř mě se příčí. Asi deset věcí. Co chci? Na malou chvíli mi bylo dokonce líto Rózy... Brrrr... Podívala jsem se na Jeffa a zjistila jsem, že se na mě zkoumavě dívá. "Co se děje?" zeptal se. "Já... Nevím..." řekla jsem a ztěžka jsem se nadechla. "Štěpí se ti psychyka?" jak to sakra uhádl?! "Asi" vydechla jsem. "To bude v pohodě... všichni si tím prošli..." řekl chlácholivě. "Když... já ti nechci ublížit..." skočila jsem mu do řeči. Zmateně se na mě podíval a potom vyskočil na zídku, aby mi pomohl nahoru. S jeho pomocí jsem se nahoru dostala hravě. "Vůbec nechápu o čem to mluvíš." řekl a pokrčil rameny. Pomalu jsme se stráceli mezi stromy a já jsem sváděla vnitřní boj. Jakoby se mě něco pokoušelo ovládat. "Co se děje?" Jeff zněl, jakoby o mě měl svým způsobem strach. Ne. Ne. NE, NECHCI HO ZABÍT. Cítila jsem, jak strácím kontrolu nad svojím tělem. Po čele mi začaly stékat kapičky potu. NE, NE, NENENE. Musím se ovládnout... nechci mu nic udělat! NE! Opřela jsem se o strom a rychle jsem dýchala. "Lery? hej, LERYL!" ne, Jeffe, rychle uteč, nestůj tam tak přede mnou! Něco ti udělám! ZDRHNI! věděla jsem, že se dlouho neudržím. Veškerý boj je marný. "Rychle mě zabij.... Z-zachraň se" řekla jsem s poslední vůle. Jeff se zatvářil zmateně. "Co se stalo, vždyť..." nestihl to doříct. Moje tělo přestalo poslouchat a já jsem se na něho vrhla jako dravý pták na polní myš. Jednou rukou jsem sundala motorovku se zad, druhou jsem ji rychle nastartovala. Zatímco jsem jednou rukou tlačila hrudník vyděšeného Jeffa ke stromu, v druhé jsem svírala řvoucí motorovou pilu. Dělo se to na něho moc rychle... A vlastně i na mě. "Připrav se zemřít!" slyšela jsem se zachechtat, ale nějákým zázrakem se mi podařilo získat na okamžik kontrolu nad svým tělem, takže jsem se zastavila s motorovkou jen pár centimetrů od jeho ruky. Jedinné, co jsem uřezala, byl strom. "NE!!!" vykřikla jsem a odhodila jsem motorovku, která se vypnula po dopadu na zem. Odskočila jsem. Jakkoliv to vypadalo, že je všechno v pohodě, v pohodě to vůbec nebylo. Znovu jsem se na něho vrhla a tentokrát jsem si byla jistá, že to nezvládnu. Ale to, co se stalo mě překvapilo. Místo toho, abych mu roztrhala holýma rukama kůži a udusila ho vlastníma střevama (jsem si jistá, že by se to mohlo stát) jsem... No... Jednou rukou jsem ho chňapla za mikinu na hrudi, abych si ho mohla lépe přitáhnout a druhou jsem ho chytla vzadu za hlavu, načemž jsem začela líbat překvapeného Jeffa. Hluboký polibek plný citu... Něco si prostě dělalo s mojím tělem co chtělo. Tohle mi... bylo i docela příjemné, i když jsem si to nehodlala připustit. Nebo možná né něco, ale něco jiného. Jakoby to druhé něco využilo sílu, kterou mi to první něco dalo na něco jiného než na Jeffovo zabití. Ale jedno to mělo společné. Nedalo se to ovládat. Když se Jeff vzpomatoval, začal spolupracovat. Polibek se stával čím dál víc agresivnějším. Hryzla jsem ho do rtu a ucítila jsem kovovou pachuť krve. Pustila jsem jeho mikinu a znovu jsem ho přitlačila ke stromu. Moje tělo bylo neovladatelné. Moje ruka mu zajela za záda, zatímco druhá stále spočívala na hrudi. Stejně jak rychle to začalo, tak rychle to skončilo. Mohla jsem se zase ovládat. Vytáhla jsem Jeffovy ruku zpod mikyny, rychle jsem odskočila a zděšeně jsem na něho zírala. Díval se na mě taky celkem vyděšeně. "Jsem příliš nebezpečná" řekla jsem si pro sebe a rychle jsem si přehodila motorovku přes rameno. Stál tam jako opařený, neschopen pohybu. Ještě jsem udělala krok směrem k němu, že jsem se skoro dotýkala čelem. "nechci ti nic udělat... miluji tě..." zašeptala jsem. Samotnou mě překvapilo, co jsem řekla. Kousek jsem couvla, skoro nepatrně jsem zaváhala, ale potom jsem zmizela mezi stromy. Ve stavu, kdy se můžu ovládat. Nezbývá než připustit, že to může být pravda... Že k němu cítím něco víc.

*s pohledu Jeffa*
Stál jsem tam a zpracovával jsem ty dvě slova, které byly tak jendoduché a výstiżné, až to bolelo. "Miluji tě". Řekla to, a nebo jsem si to vymyslel? Nemůžu uvěřit, co se to stalo. Takže... první mě málem zabila motorovkou, potom mě začela líbat, potom přestala, potom mi řekla "miluji tě" a potom utekla? Jako... to jako fakt? Za pět sekund?! Mám strašnou chuť urvat si hlavu. Proč jsem ji nechal zase utéct? PROČ?! rozhlédl jsem se a povzdechl jsem si. Jde se domů.

*s pohledu Leryl*
Běžela jsem a přesně jsem věděla kam. Jeff má pravdu. Musím zjistit, kdo jsem. Musím zjistit, kdo byli moji rodiče a proč mi je zatajovali. A je jediné místo kde se to dozvím. Starý děcák.

Judy, child of doom 1.

17. května 2015 v 19:45 | Markéta Kaki |  COD
ach jo, Maki Maki Maki. Ty sis zase dala pauzičku, viď? My tě fakt nesnášíme. Lidiiii :c Mám toho moc! *úplně kecá, jenom je líná a má jeden průser průšvih za druhým = pořádně žádný mobil a žádný psaní* Takže jo, zabijte mě. Si to zasloužím. *ví, že to neuděláte protože by jste nedostali další ff* Takže po týdnu je tady další článek, COD, který bude asi dloouuuhosaaaahláááá série, do které mě donutila dělat myslím Kris, i když to byl vlastně náhradní nápad, kdybych se s Lery něják moc zasekla. Takže tenhle kousek má už přečtený, pravděpodobně i s Nikou, Stiak a Jackií xD ale nebojte! Lery bude taky brzo! Jenom tu část musím celou přepracovat, protože se nedala číst a byla zmatená a taky se mi s ní chtělo tak trošku zvracet ._. A teďka tady píšu výkec *mstí se Stiak za to, že jí pravděpodobně sebere v TSOB sekyrky tak, že jí čmajzla slovo* který je zase skoro delší než ten článek ._. No nic, čtěte a já si zatím skusím pohnout s jinýma článkama! :33

"Cink!" nechala jsem úkol úkolem a skočila jsem po mobilu s nadějí v očích. Prosím, že je to Luk, prosím... Trošku jsem se zarazila, když jsem uviděla neznámé číslo. Klikla jsem na zprávu, abych si mohla přečíst její obsah. "Judy, je čas." nadzvedla jsem obočí. Kdo si to ze mě dělá dobrý den? Obratem jsem tomu anonymovy odepsala. "Ha ha ha. Kdo si ze mě dělá blbou srandu?" ani ne za půl minuty mi přišla odpověď. "To není důležité. Včera ti bylo 15, že?" povzdechla jsem si. "No a co?" napsala jsem do zprávy, ale potom jsem se rozmyslela a neodeslala jsem ji. Nejlepší obrana je ignorace, to mám už ozkoušené. Hodila jsem mobil na postel a loudavě jsem šla spátky ke křeslu. Bylo půl desáté a mě se do toho úkolu už vůbec nechtělo. Ano, i mě se dělá občas z mojí líné povahy šoufl. Posadila jsem se. "Cink!" Neslyšně jsem zavrčela a zase jsem vstala. Zůstala bych sedět, ale byla jsem příliš zvědavá, co za otravnou/děsivou/sprostou zprávu mi ten anonym poslal. Ano, líná a zvědavá Judy, prostě já. Sehnula jsem se a chvíli jsem váhala, než jsem polapila mobil. Rozklikla jsem zprávu. "Judy, přemýšlelas někdy nad tím, proč nikdo s tvojí rodiny nemá zrzavé vlasy ani modré oči?" zamrazilo mě. Lekla jsem se, když mi v tom okamžiku přišla další zpráva taky od neznámého čísla. Třepaly se mi ruce, když jsem ji otvírala. "Vím proč. Seš adoptovaná." chvíli jsem zírala na ty písmena jako na zjevení. Co to má k čertu znamenat?! Kdo se mi tady pokouší vnutit, že jsem adoptovaná?! Ale co.... Ne. Jenom se mě někdo pokouší znejistět. Nějáký otravný spolužák, který si rád hraje s mojí už tak chatrnou psychikou. "Cink!" nasucho jsem polkla. Otevřela jsem další zprávu. "Klidně se zeptej." zhluboka jsem se nadechla, strčila jsem si mobil do kapsy a vypochodovala jsem s pokoje.

YAY!

10. května 2015 v 13:23 | Markéta Kaki |  moje blbé kecy co nikoho nezajímají
tak, pánové a dámy, mutanti a chodící ponožky...
Můj blog dostal novou grafiku!
Měla jsem s toho trošku hrůzu ale... Je to tu!
Asi půl hodiny jsem se trápila s tím, jakou budou mít barvu nadpisy, než jsem se na to vykašlala a nakonec jsem to udělala úplně jinak! :D
je to divný. To nevadí! Tak se pokochejte, zhejtujte atd atd...
A to je všechno, co bych chtěla říct. YAY :P
btw, pozdravuje vás všechny moje BFF Alex :D

Sweet home 2.

7. května 2015 v 21:53 | Markéta Kaki |  RPG Sweet home
Jo Stiak! Je tady druhej kousek! Kris je úchylná na ručičk,! XDD

Sniper sletěl na záda na kachličky. Byl někde, kde mu to nejvíc připomínalo nějákou creepy nemocnici. Otočila se na záda, ale to asi neměl dělat, protože ze stropu vypadla Kris a sletěla na něj.
"Sorry!" zařvala se smíchem. Ale i na ni došlo, když na ní dopadla Maki s polomrtvou Stiak.
"AUUUU!" vykřikl Sniper a podruhé spolkl svoji snídani. Maki rychle odvalila sebe i Stiak, kterou posadila ke zdi, postavila se a začela si prohlížet terén. Byly tam čtyři lůžka, ve kterých ležely kostry. Kris konečně vztala ze Snipera.
"Měl by si padat na vhodnější místa." zamručela a sledovala ho, jak se zvedá a rozhlíží se. Když uviděl mrtvoly, ztuhl, ale nakonec se vydal k nim.
"Jé, co je toto za kost?" řekl, zatímco se skláněl nad mrtvolou na boku s rukama za zády. Když Kris zjistila, že jsou tam kostry, zasvítili jí očka a letěla k mrtvole.
"Jééé!" zakřičela. Maki se usmívala, ale ztuhla, když zjistila, že do místnosti přišla nějáká holka. Poznala v ní Suri.
"Hi Suri! Co ty tady?" řekla s úsměvem.
"Já? Co VY tady děláte?" řekla notně překvapeně.
"Nevím." řekla Maki poníženě a pokrčila rameny.
"Jak jste se sem dostali?" pokračovala Suri v otázkách.
"Obrazem!" řekla Maki a Sniper zároveň.
"Spadli jsme sem." dodala Kris, která dál se zájmem dloubala do kostry. Maki se na ni otočila.
"Kriiis nech tu mrtvolu napokoji!" zapištěla, zatímco Sniper znázorňoval pád prstíkama.
"Obrazem?" čuměla Suri jako vrána, než se nezačela smát.
"Nope!" zařvala Kris, když se jí Maki pokoušela dostat pryč od kostry.
"Jope!" opáčila Maki a odstrkovala ji.
"J-jak o-obrazem?! Hahahah!" smala se Suri dál.
"Můj geniální nápad!" zakoukal se miniaturní Sniper povýšeně na chlámající se dívku. Maki se zatím podařilo dostat Kris tak daleko od mrtvoly, aby do ní nemohla šťárat.
"Néééé!" zakňourala, ale potom ji chytnul nový rage. Maki jí ale dál držela stranou, i když jí to moc nešlo.
"FIFIIII, KRIS JE NEKROFIL!" zařvala na Snipera, který se ale otočil spátky na Suri.
"V tom obraze byla asi brána do jiné dimenze." řekl a zatvářil se chytře.
"Dimenze? Pffff..." odfrkla si Suri.
"Ano, dimenze." ujistil ji Makiin spolužák povýšeně.
"A co tu chcete?" zeptala se Suri a podívala se směrem na rvoucí se holky. Kris vrčela a Maki zapírala nohy do země, aby ji udržela. Potom navázala s Sniperem zase oční kontakt.
"My? Zdrhali jsme s divné místnosti." suri se na něho podívala celkem zvědavě. Potom přišla ke zdi a stlačila ruku do omítky. Otevřely se tajné dveře. Otočila se a podívala se na něho.
"Divné? Jak divné?" zeptala se zvědavě a znepokojeně. V tu chvíli uslyšeli Krisin výtězný hlas a otočili se.
"Ha! Suvenýr!" Kris se i přes Maki podařilo utrhnout kostře ruku. Maki po ní ale okamžitě chňapla, začela vrčet a přetahovat se o ni. Suri na ně mávla.
"Pojďte! Ten génius mi musí všechno říct!"
"Ó, děkuji za kompliment!" řekl Sniper tak formálně, že se tomu musel sám zasmát.
"Moje!" řvala Kris, zatímco se neustále Maki pokoušela ukrást ruku.
"Nechte toho..." řekl Sniper a zakroutil hlavou. Maki se nasrala, pustila ruku, utrhla jiné kostře nohu a mrdla s ní Kris do hlavy. Ta zavrávorala a Suri ji ruku sebrala.
"Klídek děvčata!" usmála se. Kris se na ni podívala nasraně.
"Ty...!" zavrčela na ni.
"A pojďte! Nechte moje rodiče v klidu spát!" pokusila se ji uklidnit Suri a pomalu odcházela z místosti. Kris šla taky a při nejbližší příležitosti do ní kopla. Suri se otočila a dala jí facku kostrou.
"Uklidni se!" Maki, ktera šla za nima se začela chcechtat jako kretén. Teprve teďka se vzpomatoval Sniper a podíval se za holkama.
"Počkejte!" vyjekl, rychle chytl nohu Stiak a táhl ji za nima. Šel jako poslední a nejmenší. Měl v hlavě ještě spousty nezodpovězených otázek. Asi jako všichni.

Andrew, child of doom

7. května 2015 v 19:17 | Markéta Kaki |  COD
Ták, vážení, první COD příběh je zdee! A teďka půkdu sepisovat SH, abych ukázala Stiak, že MY CHCEME TSOOOB! btw. Rozhodla jsem se, že se pokusím být víc aktivní, takž uvidíme, jak se to vymrví. Tak čtěte and don't kill me!

Bylo mi šest, když jsem si to uvědomil. Táta mi vždycky říkal, že se nemám k městu přibližovat za světla. Byly tak dvě hodiny odpoledne, všichni spali po vydařeném lovu, dokonce i malá Sally, které je osm už 45 let, a já jsem se nehorázně nudil. Dělal jsem kraviny, přemýšlel jsem co bych mohl dělat a věšel jsem se hlavou dolů s jedné větve přímo před barákem. A co se nestalo, sletěl jsem. Naštěstí se mi podařilo dát ruky pod hlavu, takže jsem si nezlomil vaz. Udělal jsem kotoul a když jsem si uvědomil, co se stalo, musel jsem se tomu zasmát. Došlo mi, že jsem se taky mohl celkem dobře zabít. Táta mi tohleto vždycky zakazoval a já jsem pochopil proč. Ale nakonec to bylo celkem dobrodružství!... Počkat... Dobrodružství?! Jelikož jsem se tehdy nudil vážně nehorázně, ještě sedící jsem vzpomínal, co mi táta ještě zakazoval, abych ten zákaz mohl porušit. Byl jsem tehdy celkem dost naivní, ale to asi každé šestileté dítě. Nakonec jsem s nepřeberného množství zákazů a příkazů vybral ten nejzajímavější. Zachvěl jsem se vzrušením. Táta na to, že nemám chodit k městu za světla vždycky strašně naléhal. Vyskočil jsem ze země a rozběhl jsem se k baráku. Svižně jsem vyběhl do druhého patra a sebral jsem všechno, co jsem potřeboval. Masku, která je vlastně totožná s maskou mojeho táty, až na to, že on tam nemá dírky na oči, protože je nepotřebuje. Abych řekl pravdu, nemám ani teď šajna o tom, jak se orientuje v prostoru, když nemá oči. Vlastně jsem nad tím ani nikdy nepřemýšlel. Je mi to vlastně úplně fuk. Tehdy jsem chvíli váhal, než jsem chytnul jeho ještě trochu krvavý skalpel. Cítil jsem se strašně dospěle, když jsem ho držel jako lopatu, jelikož jsem to jinak neuměl. Tenhle život mě naučil být vždycky připravený na všechno. Tenkrát mě ani nenapadlo, že za nějákých deset let si budu nosit vlastní skalpel i na záchod. Ale to odbočuju. Vyběhl jsem s baráku a zamířil jsem ven s lesa. Tenkrát jsem byl ještě celkem hlasitý a neohrabaný, ale jaké šestileté dítě skáče přes pařezy a prodírá se křovím? U nové čtvrti jsem byl cobydup. Byla tam jenom pár měsíců, přesto už tam bydlelo celkem dost lidí. A s lidmi jejich děti, které si hrály na schovávanou na kraji lesa. Některé byly o trochu starší než já, některé o trošičku mladší. Schoval jsem se ve křoví a sledoval jsem, co tam dělaly. Žasl jsem nad tím, jak se bavily. Jak se smály a byly šťastné. Tu hru jsem pochopil celkem rychle a rozhodl jsem se, že bych se mohl přidat. Přišel jsem za nějákou holčičkou, která se schovávala za stromem a trochu jsem si nadzvedl masku, aby se mi líp mluvilo. Zaklepal jsem jí na rameno a usmíval jsem se. Otočila se na mě a aniž bych cokoliv řekl nebo udělal, začala křičet a utekla. První jsem se chtěl rozběhnout za ní, ale potom mi došlo, že se mě akorát bojí. Zklamaně jsem rozběhl se opačným směrem hlouběji do lesa. Co nejrychleji, jak mi to moje dětské nožičky dovolily. Po chvíli jsem zakopl jsem o kořen a sjel jsem po břiše po kamíncích u potůčku. Pěkně jsem se odřel, ale to jsem nevnímal. Ale stejně jsem zadržoval slzy. Mrzelo mě to. Skalpel zůstal ležet kousek za mnou a maska taky. Chvíli jsem jenom ležel na břiše, než jsem se převrátil na záda a posadil jsem se. S břicha mi tekla krev. Zatnul jsem zuby a nechal jsem fyzickou bolest běžet, vlastně jako vždycky. Nahnul jsem se nad relativně klidnou tůňkou. Proč se mě ta holčička polekala? Jsem... jiný? V čem?! Díval jsem se do tůňky na svůj odraz. Mám šedou kůži a ostré pilovité zuby, hnědé vlasy, modré oči, stejně modrou masku a skalpel od krve. Co je na mě tak zvláštního? V čem jsem tak jinačí?! Začel jsem vidět rozmazaně. Měl jsem mokrý obličej. Brečel jsem. Asi poprvé v životě. Slzy společně s krví padaly do tůňky a čeřily její hladinu. Krev se míchala s čistou vodou. Nedokázal jsem to pochopit. Nedokázal jsem pochopit, proč ze mě mají ostatní děti strach. Nedokázal jsem pochopit, jak to že nedokážou přehlížet drobné odlišnosti. Byl jsem sklamaný a smutný. Moje břicho bylo naprosto rozdrásané, ale já jsem vnímal jenom bolest psychickou. Nedokázal jsem to pochopit...
Bylo mi šest, když jsem si uvědomil, že to, co budu mám napsané v genech. Teď je mi šesnáct a chápu to naprosto dokonale. A jsem spokojený sám se sebou. Jsem spokojený že jsem creepa od narození a plně chápu, proč mají lidi paniku se syna někoho, kdo vraždí lidi a pojídá jejich orgány. A víte co? Dělám v podstatě to samé. A vůbec mi to nevadí. Protože já jsem child of doom - Andrew, syn Eyeless Jacka. Je to můj osud.

Sweet home 1.

6. května 2015 v 21:30 | Markéta Kaki |  RPG Sweet home
Předračákováno, předračákováno! Když Stiak nesepisuje TSOB (STIAK DĚLEJ) tak jsme museli ukojit svoji touhu po RPG jinde XD tady je daleko víc lidí, je to zmatenější a divnějsí XD tak se pokochejte! Budu ještě sepisovat :33 tohle urcitě není celý!

Stiak právě rozlepila oči. Neměla ani potuchy o tom, kde je ani co tam dělá. Byla tma a ta věc na které seděla jí příšerně studila na zadku. Natáhla nohy ve snaze protáhnout se, ale otevřela lednici do které jí někdo nacpal. Vypadla ven a praštila se do hlavy.
"Čau lidi!" řekla, když zjistila, že v tejemné místnosti není sama.
"Čau!" odpověděla Kris.
Maki zatím seděla na stole a houpala nohama. Když uslyšela, že někdo vypadl s lednice, zvedla pohled. "Čus!" řekla.
"Kde to sakra jsme?" řekla Stiak a pokusila se zvednout, ale podjely jí nohy a sletěla na zadek.
"To fak nevím..." řekl zatím neznámí nízký kluk, opírající se o stůl.
"Taky nevím." pokrčila rameny Maki a potom seskočila ze stolu, aby pomohla Stiak postavit se na nohy. Kris se na ně celou dobu koukala.
"Co budeme dělat?" zeptala se.
"Spát!" odvětila Maki, když se jí podařilo postavit Stiak, a lehla si na zem.
"Brou noc!" řekl neznámí kluk, o kterém ale Maki věděla, že se jmenuje Jakub. Zhodou okolností to byl její spolužák. Kris se nad ní zmohla jenom na facepalm. Maki ale neležela dlouho. Kachličky ji studili do zad.
"No tak ne, mám hlad! Jsou tu nějáký dveře?" svedla to na hlad. Stiak se rozhlížela, ale nějákej divnej obraz první Sniper.
"Podívejte, je tady nějáký divný obraz!" zavolal. Kris se na něho otočila. Byly to nějáké čmrky tužkou, abstrakce. Sniper to se zájmem zkoumal.
"Ehm... Co to má bejt?" dala najevo svou nechápavost Kris. Maki šťouchla do obrazu a lekla se, když se rozpustil. Uskočila až narazila do Stiak, která byla v tom stavu, že spadla. Obraz odhalil holou zeď. Když se Maki rozhlédla, zjistila, že s tadyma nevedou žádné jinačí dveře.
"Shit, budeme muset probourat zeď..." utrousila a potom se podívala na svojeho zakrslého spolužáka.
"To je vaše parketa!" usmál se.
"Kdo chce bejt beranidlo?" zeptala se Maki s pohledem stále upřeným na Snipera. Usmíval se.
"Já ne, můj mozek je příliš cenný!" řekl s úsměvem, ale ten ho hnedka přešel, jak se podíval na Maki která měla krvelačný úsměv.
"To mě ani nesere! Ale... Víš co?" v Sniperovy zaplál malinký plamínek naděje.
"Co?" zeptal se a vzhlédl na svoji spolužačku.
"Pokud nechceš být beranidlo, něco vymysli, ať se dostaneme ven." řekla a opřela se o zeď.
"Ok..." řekl Sniper a chvíli doumal.
"Zkusme projít obrazem!" Maki protočila panenky.
"Proč by tu byl jinak ten obraz?" Maki se naštvala, chytla ho za ruku a hodila ho do stěny.
"HAHAHAH!!!" smála se Kris jako debil, než Sniper nezmizel ve zdi jako v nějákém portálu.
"ICH FLIEGE!" vyjekl Sniper německy, ale už ho nikdo neslyšel, protože letěl někde v časoprostoru.
"OMG! KAM ZMIZEL?!" vyjekla Maki šokovaně. Kris čuměla na stěnu jako na boží zjevení.
"YOLO!" zasmála se nakonec a skočila do stěny.
"Hmmmpfff..." udělala divný zvuk Stiak na zemi v mdlobách. Maki se podívala na ni, pak na stěnu a pak zase na ni, protočila panenky, vzala ji na záda a vrhla se vstříc zdi.
Vstříc neznámu.

úvod do COD

5. května 2015 v 7:32 | Markéta Kaki |  COD
Każdý někdy přemýšlel o budoucnosti. O tom co bude dělat zítra nebo jak by mohla vypadat jeho kámoška za deset let. A mě napadlo... Jakou budoucnost mají creepy? Co by s nich mohlo být za patnáct let? Jak by vypadal Jeffík ve třiceti? A právě o tom je tahle ff. Odehrává se v roce 2030. Vítejte ve světě budoucnosti! Rozebrala jsem pár shipů a dala jsem život několika Childs of doom, teda dětí které mají alespoň jednoho z rodičů creepu. Tahle série bude mít krátké kapitoly a nebude vycházet pravidelně, takže vůbec netuším, co se bude dít :33 tak se těšte a nezavražděte mě!

Leryl 18.kapitola

5. května 2015 v 7:04 | Markéta Kaki |  Lerrylian - CP FF
(Zítra, jasně! Maki ty seš ale svině! Please za tenhle dít mě nevražděte, je a)strašně dlouhý b)sadistický a c)nečetla jsem si to po sobě! První jsem si myslela, že to sem ani nedám, ale Nika mě donutila ._. Takže don't kill me! čtěte a užijte si to! Byla jsem mimo dosah čokolády, tak jsem to musela udělat jinak xD mimochodem, tenhle díl byl napsaný už o jarních prázdninách! Tak nic, užijte si to!)

Její baterka dohasínala a ona začela zrychleně dýchat a panikařit. Viděla jsem její výraz: "omg... Určitě mě někdo sleduje!" vůbec se divím, že si mě ještě nevšimla. Ale tušila, že tady možná někdo je ale myslela si, že je paranoidní. Teďka už si to myslet přestávala. Je to super, když se vás někdo bojí a neví proč a vlastně ani neví jestli tam jste. A ještě k tomu někdo, kdo vám vždycky ničil život. Hahaha. Těš se na pomstu, Rózo, těš se, bude sladká!

Rozálie byla můj největší nepřítel už od školkových let. Vždycky mě nesnášela protože jsem jak se říká "nešla se stádem" ještě s několika dalšíma holkama, které ale přešli na jinačí školu, takže jsem zůstala jenom já, na kterou se svalila vždycky všechna vina, když někdo ze "stáda" něco provedl. Takže nakonec jsme byli nejhodnější třída ve škole, jenom já jsem jim to kazila. Neříkám, že jsem bezproblémové dítě, popravdě, žádný osmák není bezproblémový, ale trojku s chování bych normálně asi neměla. Lidi s děcáku mi objednala psychologa, před kterým jsem to všechno vysypala. On usoudil, že jsem jen obyčejná lhářka. Jenom počkej, taky si tě najdu! Poslali mě do jiného děcáku, kde jsem se setkala s Nelou, která se už dlouho snažila utéct, a s mojí pomocí se jí to vážně podařilo. A dál už to znáte.

Otočila se a já jsem se bleskurychle skryla do stínu. Po obličeji ji stékaly kapky potu. Neměla jsem strach, moc dobře jsem věděla, že mě neuvidí. Nosila brýle se spoustou dioptrií a čočky měla barevné, což znamená, že ty dioptrické mít nemohla. Když se jí vypla se zablikáním baterka, přitlumeně vykřikla. Usmála jsem se, když hledala mobil, kterým by si mohla svítit a zjistila, že je kaput. Ten výraz byl prostě k nezaplacení. Taková krása, vydět někoho koho nenávidíte v panice s vás samotných! Mohla bych tam vletět a rovnou s ní udělat pár krvavých fiflen, ale chci ji trošku napjat. Kousala se do spodního rtu a její tep jsem slyšela až u mě. Chci skusit, jak moc ji dokážu vyděsit. Věděla jsem, že ulička kterou jde je slepá a na konci jenom bliká světlo. Schovávala jsem se za rohem a když se vydala dál do slepé uličky, napsala jsem na zeď, kolem které se musela vrátit, krví s rukávu: "ty víš že tady jsem." a usmála jsem se. Tohle nepřehlédne. Podívala jsem se směrem na rozcestí, kam taky musela dojít a potichu jsem tam přešla. "Tohle není noční můra. Už tě nic nezachrání." napsala jsem tam ve chvilce. Věděla jsem, že se šedivé chodby kousek spojují, takže ať jde kteroukoliv, dostane se do té jedné, hlavní, která na konci končí. Potichu jsem tam přišla a zrovna jsem se schovala do stínu. Potřebovala bych ji nahnat do rohu, aby neměla ani sebemenší šanci na útěk. Chci vydět v tich jejich zelených čočkách hrůzu a strach. Měla jsem ještě chvíli čas, tak jsem si sundala svářecí masku a podívala jsem se na ni. Čmajzla jsem ji společně s tou motorovkou, protože jsem se jí popravdě lekla. Taková podlouhá kovová věc... Fakt nevím, jak se tomu říká. Je to sklopitelné a zakrývá mi obličej, takže proč ne. A ta motorovka... Bože! Mám takové štěstí že tam byla! Trochu zavazí, ale co se dá dělat. Láskyplně jsem se na ni podívala. Róza bude první, kterou takhle zabiju. Nevím, proč jsem toho Maskyho nezabila. Neměl by proti mě šanci... Možná proto, že mám s toho divnýho šumu fakt paniku. Jako kdyby to co to vydávalo ani nebyl člověk. Vsadila bych se, že to nebyl člověk. Rozhlédla jsem se a postavila se. Tohle ještě nebude konec toho strachu, Rózo. Chci si tě ještě trochu vyděsit. Naproti místu, kde se spojovaly ty dvě chodby byla chodba hlavní a na konci byli dveře, které byly jako jediné odemknuté. Jediný východ. Vyběhla jsem do té chodby a rozbila jsem světla. Jenom na jediné, které děsivě blikalo a vůbec živořilo. Hehehe. Klika od východu byla uvolněná. Vytáhla jsem ji a strčila jsem si ji do kapsy. Tahle už jí nic nepomůže. Tahleta opuštěná zvěrolékárna se jí stane hrobkou. Slyšela jsem, jak přitluměně vykřikla, když si přečetla ty nápisy. "Ha-haló?" zašeptala a já jsem v jejím hlase rozpoznala zoufalství. Pomalu šla směrem ke mě, rozhlížela se a krůpěje potu jí stékaly po obličeji. "Kdo tady je?" zeptala se a měla na krajíčku. "Jakobys to nevěděla" ozvěna mojeho hlasu se nesla chodbou. "Leryl - nový postrach města!" řekla jsem a vystoupila jsem ze stínu. Schovala jsem motorovou pilu za záda a masku jsem měla nesklopenou, aby mi šlo vidět do obličeje. Udělala přesně to, co jsem doufala, že udělá, když mě zakrvavenou uvidí s psychopatickým úsměvem blížit se k ní. Pokusila se utéct. Jak se dalo čekat, zakopla o nejbližší vestavěnou židli. Přepadla a skutálela se do rohu. Super, mám ji v šachu. Otočila se na záda a plazila se dál do rohu ode mně, zatímco se mi stále dívala do očí. Nebyla strachem schopna vydat ani hlásku. Rychle se postavila a dál couvala, načemž narazila do zdi přímo pod blikající světlo. Mám ji tam, kde jsem jí chtěla mít. Přitiskla se ke zdi a zapřela do ní ruce. V očích se jí leskly slzy, zoufalost a smrtelný strach. Bylo to roztomilé. "Doufám, že si mě ještě pomatuješ, fifleno. Ničilas mi život. Máčelas mi hlavu v záchodě a smála jsi se mi. Já jsem jednou slibovala, že se pomstím, vzpomínáš si? Vzpomínáš?!" zasyčela jsem. Nebyla schopna ani přikývnout. Zírala na mě a brečela. Jenom si breč, Rózo. Chci tě slyšet řvát bolestí. Nenechám tě jenom tak zemřít. "Ta chvíle nastala." řekla jsem, načemž jsem rozjela motorovku a druhou rukou jsem si sklopila tu věc, které říkám maska. Můj šílený smích zanikal v řevu motorovky a ona omdlela a sesypala se na studenou zem. Zatvářila jsem se zmateně a vypla jsem motorovou pilu. Strčila jsem do ní nohou. Nehýbala se. Sklamaně jsem si povzdechla. No, alespoň mám víc času na přípravu.

Když se Róza probudila, byla přivazaná na žebříku silnými provazy. "Nic jiného jsem nenašla... Doufám že ti to nevadí!" zasmála jsem se a vyšla jsem se stínu. Začala řvát. Mohla jsem jí dát i do pusy kus provazu, ale chci slyšet ten její křik. Řev, který by asi normálnímu člověku trhal bubínky, vnitřnosti a šedou mozkovou kůru, ale mě přinášel jenom radost a uspokojený. Nicméně i v mojí nově psychopatické mysli přežíval ten záchvěv lítosti, který nešel potlačit. Naštěstí tak malý, že šel ignorovat. "Rozálie... Jít na tohle místo asi nebyl nejchytřejší nápad, co? Teďka tě budu pomalu krájet na kousky a ty s tím nic neuděláš! Nebudeš se moct bránit, je to tak? Budeš moct jenom řvát a brečet... jako malé mimino kterému měkdo podřízl mámu!" začala jsem se smát a blížila jsem se pomalu k Rozálii, která šíleně vzlykala a zmítala sebou. "Lery... Ty seš zrůda, ZRŮDA! Klidně si mě podřízneš a vůbec se nestaráš o moje rodiče, kteří zešílí až se to dozví! Vraždíš úplně nevinné lidi kteří nic neudělali a přesto leží s vnitřnostmi ven! Nestaráš se o to, kolik lidí jsi připravila o život... Zrůda, seš zrůda!!!" Rozálie nebyla z děcáku a rodiče měla na živu. Narozdíl od tich nojich. Lidi z děcáku mi vždycky říkali, že moji rodiče prý zemřeli když mi bylo půl roku. Nic víc jsem z nich nikdy nedostala. "Ty si myslíš, že tě nechám jenom tak umřít?! Po tom, co jsi mi všechno udělala?! Na to zapomeň! Moje pomsta bude velkolepá!!!" zařvala jsem a shodila jsem si masku na obličej. Nastartovala jsem motorovku a znovu jsem se začala hystericky smát. "Hahaha, haha, hahahaha, HAHAHAHAHAHAHAHA!!!" můj smích nebyl pro motorovou pilu skoro slyšet. Rozálie sebou škubala a zmítala sebou, jenom aby se vyhnula střetu s motorovkou, která se nebezpečně blížila k jejímu tělu. "Ne... Neee.... NE-E..." četla jsem ji ze rtů. Přes řev motorové pily nebylo opravdu nic slyšet. Šla jsem k ní blíž. Pomalu jsem se přibližovala a rozmýšlela jsem si, jakou část těla jí uřežu první. Potom jsem se zastavila těsně před ní. Kochala jsem se jejím vyděšeným obličejem. Ten strach s ní doslova vytékal a očima mě prosila o slitovaní. "Jsi stracena" zašeptala jsem s vědomím, že to nikdo neslyší. Se šíleným smíchem jsem jí vrazila zapnutou motorovku do vnitřní strany stehna. Začela ječet bolestí. Jela jsem dolů kolem kosti až k místu, kde byla přivázaná provazem k žebříku. Krev stříkala na všechny strany a ta kost vyčuhovala s končetiny. Kus krvavého masa spadlo na zem. Nasála jsem zápach krve a slastně jsem si povzdechla, načemž jsem vrazila dívce to vrčící mostrum do druhého stehna a znovu jsem jela podél kosti. Jenomže jsem na ni narazila, čímž jsem jí amputovala nohu. Kdyby mohla křičet víc, určitě by to udělala. "Hups! Tak to vypadá, že už nebudeš nikdy chodit!" chytla jsem nohu za chodidlo a vytáhla jsem ji s provazu. "Ale co na tom sejde... Vždyť stejně umřeš!" zasmála jsem se, zahodila jsen končetinu a vrazila jsem řvoucí motorovku do jejího ramene. Jela jsem kostí, přejela jsem přes kloub a jela jsem další kostí. Nevšímala jsem si provazu a jela jsem dál dlaní. Přeřezala jsem tím teda provazy a Róza visela už jenom za (zatím) celou pravou ruku a zkrvavenou levou nohu. Její hlas se začal pomalu vytrácet. Dalo se čekat, že dlouho řvát nevydrží. "A teď máš tři ruky! To musíme rychle napravit!" zasmála jsem se a zvrchu jsem ji uřízla celou ruku. Krev stříkala na všechny strany a já jsem se šíleně smála. Její zmrzačené tělo přepadlo a ona se praštila do hlavy. Otočila jsem ji nohou, aby jsem jí viděla do obličeje. Kopala pahýlem svojí pravé nohy a pusu měla otevřenou, jakoby chtěla křičet, ale už se jí nedostávalo hlasu. "Hmmm... Nikdy mě moc nebavilo trhat pavoukům nožičky... ale tohle je zábavné!" uřízla jsem pahýl a odkopla jsem ho. To samé jsem udělala s druhou nohou. Krev prýštila ze všech ran a stékala dolů na podlahu. Uřízla jsem i zbylou ruku a na zemi zůstalo už jenom zkrvavené torzo. Umírající Róza. "No, Rózičko, pomsta je hotová. Ještě se tě zbavím. Doufám, že se v příštím životě vyvaruješ takových chyb!" vrazila jsem ji motorovku do prostřed hrudníku a pokračovala jsem směrem dolů. Když přestala dýchat, vytáhla jsem motorovku a usmála jsem se pod maskou, načemž jsem si ji sundala a hodila jsem ji na zem. Bude lepší, když ji nebudu mít, pořádně přes ni nevidím. Rozhlédla jsem se. Wow, udělala jsem fakt nepořádek. A motorovka je taky dost hlasitá... Bude nejlepší, když se co nejrychleji vypařím.

Leryl 17.kapitola

1. května 2015 v 6:56 | Markéta Kaki |  Lerrylian - CP FF
"Heeej, nech mě taky někdy vyhrát!" zlobil se Toby, když ho Hoodie znovu porazil v kartách. "Ani nápad! Musím si taky užít když to už pro jednou Maskymu nejde!" zasmál se Hoodie. A měl pravdu. Masky se nemohl na nic soustředit a Hoodie byl vlastně jediný člověk v okolí, který nevěděl proč. "Jdu na chvilku ven" řekl Tim utrápeně a postavil se. Odhodil karty a vydal se ke dveřím. Hoodie se na něho skoumavě podíval, ale on to ignoroval. Natáhl si boty a bundu a chňapl po svojí masce. Chvíli se na ni díval a potom si povzdechl. Kdybych se tak mohl vrátit v čase, nikdy bych tohle nedopustil. Nedovolil bych, aby se mě bylo to co je ze mě teď. Raději bych se od něj nechal zabít... Nikdy bych se teda nemohl zamilovat. Nikdy bych nezažil lásku a nikdy bych neměl zlomené srdce... Masky zavřel dveře a rychle odešel. Šel dlouho a když přestával cítit telepatické spojení s Operatorem, ještě zrychlil. Když si byl jistý, že mu nikdo nemůže nahlížet do hlavy, zastavil se a sedl si na pařez. Odhodil masku vedle sebe a dal si hlavu do dlaní. Dusil v sobě vzlyky. Věděl, že to bylo asi naposledy, co mu Agnes řekla "miluji tě". Naposledy, co ji mohl ujistit, že je na tom úplně stejně. Přehrával si v hlavě všechny ty okamžiky s ní. Vášnivé objetí a polibky, při kterých roztávalo srdce. Dívčí postavy, která se skrývala za stromem a čekala, až její oběť nebude dávat pozor si všiml, až když uslyšel řev její motorovky. Skoro spadl s pařezu. Jednou rukou šmátral po trávě a hledal masku a druhou dal před sebe jako chabou ochranu před zakrvácenou dívkou, která na sobě měla svářecí masku, zatímco se pokoušel navázat telepatické spojení se Slendermanem. Ale byl na to příliš daleko. Na obličeji měl vyděšený výraz a pokoušel se odplazit od té dívky po zádech, zatím co se na ni stále díval. Najednou konečně našel svou masku a rychle si ji nasadil. Holka uskočila a přejela prstem po tlačítku, aby vypla motorovku, načemž si strhla masku a Tim v ní poznal tu holku, která ho tehdy skoro zabodla. Byl zaskočený. Lery zamžourala očima, jakoby toho přes masku moc neviděla a chtěla se ujistit, že to co vidí je skutečné. Vykulila oči. "Ty--ty seš Masky?" zakoktala. Masky sebou cukl, ale nebyl schopen pohybu či slova. Holka kousek couvla, pomalu se otočila a pádila pryč. Masky ještě chvíli překvapeně ležel a potom se posadil a poškrábal se ve vlasech. Co to sakra bylo?