Andrew, child of doom

7. května 2015 v 19:17 | Markéta Kaki |  COD
Ták, vážení, první COD příběh je zdee! A teďka půkdu sepisovat SH, abych ukázala Stiak, že MY CHCEME TSOOOB! btw. Rozhodla jsem se, že se pokusím být víc aktivní, takž uvidíme, jak se to vymrví. Tak čtěte and don't kill me!

Bylo mi šest, když jsem si to uvědomil. Táta mi vždycky říkal, že se nemám k městu přibližovat za světla. Byly tak dvě hodiny odpoledne, všichni spali po vydařeném lovu, dokonce i malá Sally, které je osm už 45 let, a já jsem se nehorázně nudil. Dělal jsem kraviny, přemýšlel jsem co bych mohl dělat a věšel jsem se hlavou dolů s jedné větve přímo před barákem. A co se nestalo, sletěl jsem. Naštěstí se mi podařilo dát ruky pod hlavu, takže jsem si nezlomil vaz. Udělal jsem kotoul a když jsem si uvědomil, co se stalo, musel jsem se tomu zasmát. Došlo mi, že jsem se taky mohl celkem dobře zabít. Táta mi tohleto vždycky zakazoval a já jsem pochopil proč. Ale nakonec to bylo celkem dobrodružství!... Počkat... Dobrodružství?! Jelikož jsem se tehdy nudil vážně nehorázně, ještě sedící jsem vzpomínal, co mi táta ještě zakazoval, abych ten zákaz mohl porušit. Byl jsem tehdy celkem dost naivní, ale to asi každé šestileté dítě. Nakonec jsem s nepřeberného množství zákazů a příkazů vybral ten nejzajímavější. Zachvěl jsem se vzrušením. Táta na to, že nemám chodit k městu za světla vždycky strašně naléhal. Vyskočil jsem ze země a rozběhl jsem se k baráku. Svižně jsem vyběhl do druhého patra a sebral jsem všechno, co jsem potřeboval. Masku, která je vlastně totožná s maskou mojeho táty, až na to, že on tam nemá dírky na oči, protože je nepotřebuje. Abych řekl pravdu, nemám ani teď šajna o tom, jak se orientuje v prostoru, když nemá oči. Vlastně jsem nad tím ani nikdy nepřemýšlel. Je mi to vlastně úplně fuk. Tehdy jsem chvíli váhal, než jsem chytnul jeho ještě trochu krvavý skalpel. Cítil jsem se strašně dospěle, když jsem ho držel jako lopatu, jelikož jsem to jinak neuměl. Tenhle život mě naučil být vždycky připravený na všechno. Tenkrát mě ani nenapadlo, že za nějákých deset let si budu nosit vlastní skalpel i na záchod. Ale to odbočuju. Vyběhl jsem s baráku a zamířil jsem ven s lesa. Tenkrát jsem byl ještě celkem hlasitý a neohrabaný, ale jaké šestileté dítě skáče přes pařezy a prodírá se křovím? U nové čtvrti jsem byl cobydup. Byla tam jenom pár měsíců, přesto už tam bydlelo celkem dost lidí. A s lidmi jejich děti, které si hrály na schovávanou na kraji lesa. Některé byly o trochu starší než já, některé o trošičku mladší. Schoval jsem se ve křoví a sledoval jsem, co tam dělaly. Žasl jsem nad tím, jak se bavily. Jak se smály a byly šťastné. Tu hru jsem pochopil celkem rychle a rozhodl jsem se, že bych se mohl přidat. Přišel jsem za nějákou holčičkou, která se schovávala za stromem a trochu jsem si nadzvedl masku, aby se mi líp mluvilo. Zaklepal jsem jí na rameno a usmíval jsem se. Otočila se na mě a aniž bych cokoliv řekl nebo udělal, začala křičet a utekla. První jsem se chtěl rozběhnout za ní, ale potom mi došlo, že se mě akorát bojí. Zklamaně jsem rozběhl se opačným směrem hlouběji do lesa. Co nejrychleji, jak mi to moje dětské nožičky dovolily. Po chvíli jsem zakopl jsem o kořen a sjel jsem po břiše po kamíncích u potůčku. Pěkně jsem se odřel, ale to jsem nevnímal. Ale stejně jsem zadržoval slzy. Mrzelo mě to. Skalpel zůstal ležet kousek za mnou a maska taky. Chvíli jsem jenom ležel na břiše, než jsem se převrátil na záda a posadil jsem se. S břicha mi tekla krev. Zatnul jsem zuby a nechal jsem fyzickou bolest běžet, vlastně jako vždycky. Nahnul jsem se nad relativně klidnou tůňkou. Proč se mě ta holčička polekala? Jsem... jiný? V čem?! Díval jsem se do tůňky na svůj odraz. Mám šedou kůži a ostré pilovité zuby, hnědé vlasy, modré oči, stejně modrou masku a skalpel od krve. Co je na mě tak zvláštního? V čem jsem tak jinačí?! Začel jsem vidět rozmazaně. Měl jsem mokrý obličej. Brečel jsem. Asi poprvé v životě. Slzy společně s krví padaly do tůňky a čeřily její hladinu. Krev se míchala s čistou vodou. Nedokázal jsem to pochopit. Nedokázal jsem pochopit, proč ze mě mají ostatní děti strach. Nedokázal jsem pochopit, jak to že nedokážou přehlížet drobné odlišnosti. Byl jsem sklamaný a smutný. Moje břicho bylo naprosto rozdrásané, ale já jsem vnímal jenom bolest psychickou. Nedokázal jsem to pochopit...
Bylo mi šest, když jsem si uvědomil, že to, co budu mám napsané v genech. Teď je mi šesnáct a chápu to naprosto dokonale. A jsem spokojený sám se sebou. Jsem spokojený že jsem creepa od narození a plně chápu, proč mají lidi paniku se syna někoho, kdo vraždí lidi a pojídá jejich orgány. A víte co? Dělám v podstatě to samé. A vůbec mi to nevadí. Protože já jsem child of doom - Andrew, syn Eyeless Jacka. Je to můj osud.
 


Komentáře

1 Kris Kris | E-mail | Web | 7. května 2015 v 19:20 | Reagovat

To je naprosto úžasný! Musíš sepsat ten zbytek a začít psát nový! :D

2 Little Bad Princess Little Bad Princess | E-mail | Web | 7. května 2015 v 22:29 | Reagovat

Andreeeeeew! X3 super, že jsi víc aktivní x3 to já zas zaostávám mnoo xDD tvoje COD jsou amazingovníí x3

3 Marketa Kaki Marketa Kaki | Web | 8. května 2015 v 9:21 | Reagovat

[1]:

[2]:  děkuj x3

4 Iharo Senshi Kokoro Iharo Senshi Kokoro | E-mail | Web | 12. května 2015 v 21:51 | Reagovat

Ooow, to je pěkný !! By mě zajímaly děti od mých Creep, ačkoli... Mona teoreticky vzato nemůže a The Clever One? Noooo... Obdivuju chlapa, co by s ní vydržel :D Ale i tak se těším na další !! Třeba na takovýho Laughing Jacka? Co?
Ne, okey, nechám se překvapit :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama