Leryl 18.kapitola

5. května 2015 v 7:04 | Markéta Kaki |  Lerrylian - CP FF
(Zítra, jasně! Maki ty seš ale svině! Please za tenhle dít mě nevražděte, je a)strašně dlouhý b)sadistický a c)nečetla jsem si to po sobě! První jsem si myslela, že to sem ani nedám, ale Nika mě donutila ._. Takže don't kill me! čtěte a užijte si to! Byla jsem mimo dosah čokolády, tak jsem to musela udělat jinak xD mimochodem, tenhle díl byl napsaný už o jarních prázdninách! Tak nic, užijte si to!)

Její baterka dohasínala a ona začela zrychleně dýchat a panikařit. Viděla jsem její výraz: "omg... Určitě mě někdo sleduje!" vůbec se divím, že si mě ještě nevšimla. Ale tušila, že tady možná někdo je ale myslela si, že je paranoidní. Teďka už si to myslet přestávala. Je to super, když se vás někdo bojí a neví proč a vlastně ani neví jestli tam jste. A ještě k tomu někdo, kdo vám vždycky ničil život. Hahaha. Těš se na pomstu, Rózo, těš se, bude sladká!

Rozálie byla můj největší nepřítel už od školkových let. Vždycky mě nesnášela protože jsem jak se říká "nešla se stádem" ještě s několika dalšíma holkama, které ale přešli na jinačí školu, takže jsem zůstala jenom já, na kterou se svalila vždycky všechna vina, když někdo ze "stáda" něco provedl. Takže nakonec jsme byli nejhodnější třída ve škole, jenom já jsem jim to kazila. Neříkám, že jsem bezproblémové dítě, popravdě, žádný osmák není bezproblémový, ale trojku s chování bych normálně asi neměla. Lidi s děcáku mi objednala psychologa, před kterým jsem to všechno vysypala. On usoudil, že jsem jen obyčejná lhářka. Jenom počkej, taky si tě najdu! Poslali mě do jiného děcáku, kde jsem se setkala s Nelou, která se už dlouho snažila utéct, a s mojí pomocí se jí to vážně podařilo. A dál už to znáte.

Otočila se a já jsem se bleskurychle skryla do stínu. Po obličeji ji stékaly kapky potu. Neměla jsem strach, moc dobře jsem věděla, že mě neuvidí. Nosila brýle se spoustou dioptrií a čočky měla barevné, což znamená, že ty dioptrické mít nemohla. Když se jí vypla se zablikáním baterka, přitlumeně vykřikla. Usmála jsem se, když hledala mobil, kterým by si mohla svítit a zjistila, že je kaput. Ten výraz byl prostě k nezaplacení. Taková krása, vydět někoho koho nenávidíte v panice s vás samotných! Mohla bych tam vletět a rovnou s ní udělat pár krvavých fiflen, ale chci ji trošku napjat. Kousala se do spodního rtu a její tep jsem slyšela až u mě. Chci skusit, jak moc ji dokážu vyděsit. Věděla jsem, že ulička kterou jde je slepá a na konci jenom bliká světlo. Schovávala jsem se za rohem a když se vydala dál do slepé uličky, napsala jsem na zeď, kolem které se musela vrátit, krví s rukávu: "ty víš že tady jsem." a usmála jsem se. Tohle nepřehlédne. Podívala jsem se směrem na rozcestí, kam taky musela dojít a potichu jsem tam přešla. "Tohle není noční můra. Už tě nic nezachrání." napsala jsem tam ve chvilce. Věděla jsem, že se šedivé chodby kousek spojují, takže ať jde kteroukoliv, dostane se do té jedné, hlavní, která na konci končí. Potichu jsem tam přišla a zrovna jsem se schovala do stínu. Potřebovala bych ji nahnat do rohu, aby neměla ani sebemenší šanci na útěk. Chci vydět v tich jejich zelených čočkách hrůzu a strach. Měla jsem ještě chvíli čas, tak jsem si sundala svářecí masku a podívala jsem se na ni. Čmajzla jsem ji společně s tou motorovkou, protože jsem se jí popravdě lekla. Taková podlouhá kovová věc... Fakt nevím, jak se tomu říká. Je to sklopitelné a zakrývá mi obličej, takže proč ne. A ta motorovka... Bože! Mám takové štěstí že tam byla! Trochu zavazí, ale co se dá dělat. Láskyplně jsem se na ni podívala. Róza bude první, kterou takhle zabiju. Nevím, proč jsem toho Maskyho nezabila. Neměl by proti mě šanci... Možná proto, že mám s toho divnýho šumu fakt paniku. Jako kdyby to co to vydávalo ani nebyl člověk. Vsadila bych se, že to nebyl člověk. Rozhlédla jsem se a postavila se. Tohle ještě nebude konec toho strachu, Rózo. Chci si tě ještě trochu vyděsit. Naproti místu, kde se spojovaly ty dvě chodby byla chodba hlavní a na konci byli dveře, které byly jako jediné odemknuté. Jediný východ. Vyběhla jsem do té chodby a rozbila jsem světla. Jenom na jediné, které děsivě blikalo a vůbec živořilo. Hehehe. Klika od východu byla uvolněná. Vytáhla jsem ji a strčila jsem si ji do kapsy. Tahle už jí nic nepomůže. Tahleta opuštěná zvěrolékárna se jí stane hrobkou. Slyšela jsem, jak přitluměně vykřikla, když si přečetla ty nápisy. "Ha-haló?" zašeptala a já jsem v jejím hlase rozpoznala zoufalství. Pomalu šla směrem ke mě, rozhlížela se a krůpěje potu jí stékaly po obličeji. "Kdo tady je?" zeptala se a měla na krajíčku. "Jakobys to nevěděla" ozvěna mojeho hlasu se nesla chodbou. "Leryl - nový postrach města!" řekla jsem a vystoupila jsem ze stínu. Schovala jsem motorovou pilu za záda a masku jsem měla nesklopenou, aby mi šlo vidět do obličeje. Udělala přesně to, co jsem doufala, že udělá, když mě zakrvavenou uvidí s psychopatickým úsměvem blížit se k ní. Pokusila se utéct. Jak se dalo čekat, zakopla o nejbližší vestavěnou židli. Přepadla a skutálela se do rohu. Super, mám ji v šachu. Otočila se na záda a plazila se dál do rohu ode mně, zatímco se mi stále dívala do očí. Nebyla strachem schopna vydat ani hlásku. Rychle se postavila a dál couvala, načemž narazila do zdi přímo pod blikající světlo. Mám ji tam, kde jsem jí chtěla mít. Přitiskla se ke zdi a zapřela do ní ruce. V očích se jí leskly slzy, zoufalost a smrtelný strach. Bylo to roztomilé. "Doufám, že si mě ještě pomatuješ, fifleno. Ničilas mi život. Máčelas mi hlavu v záchodě a smála jsi se mi. Já jsem jednou slibovala, že se pomstím, vzpomínáš si? Vzpomínáš?!" zasyčela jsem. Nebyla schopna ani přikývnout. Zírala na mě a brečela. Jenom si breč, Rózo. Chci tě slyšet řvát bolestí. Nenechám tě jenom tak zemřít. "Ta chvíle nastala." řekla jsem, načemž jsem rozjela motorovku a druhou rukou jsem si sklopila tu věc, které říkám maska. Můj šílený smích zanikal v řevu motorovky a ona omdlela a sesypala se na studenou zem. Zatvářila jsem se zmateně a vypla jsem motorovou pilu. Strčila jsem do ní nohou. Nehýbala se. Sklamaně jsem si povzdechla. No, alespoň mám víc času na přípravu.

Když se Róza probudila, byla přivazaná na žebříku silnými provazy. "Nic jiného jsem nenašla... Doufám že ti to nevadí!" zasmála jsem se a vyšla jsem se stínu. Začala řvát. Mohla jsem jí dát i do pusy kus provazu, ale chci slyšet ten její křik. Řev, který by asi normálnímu člověku trhal bubínky, vnitřnosti a šedou mozkovou kůru, ale mě přinášel jenom radost a uspokojený. Nicméně i v mojí nově psychopatické mysli přežíval ten záchvěv lítosti, který nešel potlačit. Naštěstí tak malý, že šel ignorovat. "Rozálie... Jít na tohle místo asi nebyl nejchytřejší nápad, co? Teďka tě budu pomalu krájet na kousky a ty s tím nic neuděláš! Nebudeš se moct bránit, je to tak? Budeš moct jenom řvát a brečet... jako malé mimino kterému měkdo podřízl mámu!" začala jsem se smát a blížila jsem se pomalu k Rozálii, která šíleně vzlykala a zmítala sebou. "Lery... Ty seš zrůda, ZRŮDA! Klidně si mě podřízneš a vůbec se nestaráš o moje rodiče, kteří zešílí až se to dozví! Vraždíš úplně nevinné lidi kteří nic neudělali a přesto leží s vnitřnostmi ven! Nestaráš se o to, kolik lidí jsi připravila o život... Zrůda, seš zrůda!!!" Rozálie nebyla z děcáku a rodiče měla na živu. Narozdíl od tich nojich. Lidi z děcáku mi vždycky říkali, že moji rodiče prý zemřeli když mi bylo půl roku. Nic víc jsem z nich nikdy nedostala. "Ty si myslíš, že tě nechám jenom tak umřít?! Po tom, co jsi mi všechno udělala?! Na to zapomeň! Moje pomsta bude velkolepá!!!" zařvala jsem a shodila jsem si masku na obličej. Nastartovala jsem motorovku a znovu jsem se začala hystericky smát. "Hahaha, haha, hahahaha, HAHAHAHAHAHAHAHA!!!" můj smích nebyl pro motorovou pilu skoro slyšet. Rozálie sebou škubala a zmítala sebou, jenom aby se vyhnula střetu s motorovkou, která se nebezpečně blížila k jejímu tělu. "Ne... Neee.... NE-E..." četla jsem ji ze rtů. Přes řev motorové pily nebylo opravdu nic slyšet. Šla jsem k ní blíž. Pomalu jsem se přibližovala a rozmýšlela jsem si, jakou část těla jí uřežu první. Potom jsem se zastavila těsně před ní. Kochala jsem se jejím vyděšeným obličejem. Ten strach s ní doslova vytékal a očima mě prosila o slitovaní. "Jsi stracena" zašeptala jsem s vědomím, že to nikdo neslyší. Se šíleným smíchem jsem jí vrazila zapnutou motorovku do vnitřní strany stehna. Začela ječet bolestí. Jela jsem dolů kolem kosti až k místu, kde byla přivázaná provazem k žebříku. Krev stříkala na všechny strany a ta kost vyčuhovala s končetiny. Kus krvavého masa spadlo na zem. Nasála jsem zápach krve a slastně jsem si povzdechla, načemž jsem vrazila dívce to vrčící mostrum do druhého stehna a znovu jsem jela podél kosti. Jenomže jsem na ni narazila, čímž jsem jí amputovala nohu. Kdyby mohla křičet víc, určitě by to udělala. "Hups! Tak to vypadá, že už nebudeš nikdy chodit!" chytla jsem nohu za chodidlo a vytáhla jsem ji s provazu. "Ale co na tom sejde... Vždyť stejně umřeš!" zasmála jsem se, zahodila jsen končetinu a vrazila jsem řvoucí motorovku do jejího ramene. Jela jsem kostí, přejela jsem přes kloub a jela jsem další kostí. Nevšímala jsem si provazu a jela jsem dál dlaní. Přeřezala jsem tím teda provazy a Róza visela už jenom za (zatím) celou pravou ruku a zkrvavenou levou nohu. Její hlas se začal pomalu vytrácet. Dalo se čekat, že dlouho řvát nevydrží. "A teď máš tři ruky! To musíme rychle napravit!" zasmála jsem se a zvrchu jsem ji uřízla celou ruku. Krev stříkala na všechny strany a já jsem se šíleně smála. Její zmrzačené tělo přepadlo a ona se praštila do hlavy. Otočila jsem ji nohou, aby jsem jí viděla do obličeje. Kopala pahýlem svojí pravé nohy a pusu měla otevřenou, jakoby chtěla křičet, ale už se jí nedostávalo hlasu. "Hmmm... Nikdy mě moc nebavilo trhat pavoukům nožičky... ale tohle je zábavné!" uřízla jsem pahýl a odkopla jsem ho. To samé jsem udělala s druhou nohou. Krev prýštila ze všech ran a stékala dolů na podlahu. Uřízla jsem i zbylou ruku a na zemi zůstalo už jenom zkrvavené torzo. Umírající Róza. "No, Rózičko, pomsta je hotová. Ještě se tě zbavím. Doufám, že se v příštím životě vyvaruješ takových chyb!" vrazila jsem ji motorovku do prostřed hrudníku a pokračovala jsem směrem dolů. Když přestala dýchat, vytáhla jsem motorovku a usmála jsem se pod maskou, načemž jsem si ji sundala a hodila jsem ji na zem. Bude lepší, když ji nebudu mít, pořádně přes ni nevidím. Rozhlédla jsem se. Wow, udělala jsem fakt nepořádek. A motorovka je taky dost hlasitá... Bude nejlepší, když se co nejrychleji vypařím.
 


Komentáře

1 DevienAngel DevienAngel | 5. května 2015 v 8:00 | Reagovat

No kooonečně jsem tě zase přišla navštívit kámo :DDD

2 suri02 suri02 | E-mail | Web | 5. května 2015 v 16:12 | Reagovat

Hustýýý pokračuj!

3 Iharo Senshi Kokoro Iharo Senshi Kokoro | E-mail | Web | 6. května 2015 v 23:33 | Reagovat

Pokráčko, pokráčko! Ale nejdřív si v tom trochu "ukliď" ... Občas mi ty věci přijdou nejasné, nebo... "nesouměrné" ... nevím, možná to vidím jen já, ale sem tam se mi to tam rve...
A jinak... Wooow, I The Clever One, a že to je sakra po smrti prahnoucí svině by se držela víc zpátky... Leryl překračuje meze a je hodně psychopatická i na psychopaty z Creepydomu... No což, je to tvoje dílo. A dobře se čte! Až, jak říkám, na ty drobnosti...
(Nebo to jen moje drahá The Clever One hledá záludnosti, aby mohla být nejlepší?)

4 Little Bad Princess Little Bad Princess | E-mail | Web | 7. května 2015 v 22:22 | Reagovat

Omz! Tohle je sakra luxusně sadistický!
Dokonale mě to uklidnilo xD už jsem chtěla někoho rozsekat, ale jak si čtu tohle, tak si říkám, že dneska zůstanu jen u čtení x3 člověka by nenapadlo, jak se dá skvěle vraždit s motorovkou!
*pořád je na Leryl krapet naštvaná, protože motorovka patří odjakživa Stiak! XDDD

5 Giuru Giuru | 8. srpna 2015 v 23:27 | Reagovat

Maki, nnádhera.. Nemmám slov. Ale mám.. Úsměv?!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama