Červen 2015

Leryl 22.kapitola

26. června 2015 v 6:25 | Markéta Kaki |  Lerrylian - CP FF
(Ó můj Zelgo! Jak to tak vypadá, na blog pěkně seru ._. Ale když se mi zdál sen, že Stiak pobýhala před naším barákem a potom jsem spadla do díry a Jeff se mi tam zase nasral, tak.... Jejda... Ten sen s mojí aktivitou vůbec nesouvisí :D tak čtěte povídku o ničem, buďte happy že jsem ji nakonec nezahodila a neudělala jsem ji úplně jinak, a vůbec... Btw. Sestra je úchylná na klacíky ._. To zamumlala ze spaní: mmmmlmnan-klacík-van xD zajímalo by mě, jestli taky ze spaní mluvím o sekyrkách :D)

Masky četl nějáký román a Toby se nudil u stejného stolu. Pokoušel se něco nakreslit, ale jeho ruka sebou každou chvíli cukla, takže mu to moc nešlo. Ale nestěžoval si. Bývalo to i horší. Když si ale roztrhl gumou papír, naštval se a vykašlal se na to. Opřel se o židly a zíral do stropu. Skrz popálenou stranu obličeje mu prosvítaly bílé zuby. Tim slyšel jeho tep, ale nevnímal to. Už si zvykl na většinu věcí, které obnášelo být Proxy. Na věci, které byly fajn a taky na věci, které ho nesakutetytysdčně štvaly. Třeba neustálé kontrolování jeho myšlenek od Mistra. Prostě minimální soukromí. Toby se na něj najednou otočil hlavu. Masky se na něho tázavě podíval. "Masky?... Co se děje mezi tebou a Agnes?" zeptal se. Tim ztuhl. Přesně téhle otázky se bál. "Nic." řekl rychleji, než by bylo přirozené. Toby se trochu usmál. "Maskyyy, nekecej, přece jsem vás viděl, ne?" řekne a založí si ruce v bok. Nemohl si nevšimnout, jak Masky zrudl, když si na to vzpoměl. Odvrátil pohled. "Nechci o tom mluvit." řekl potichu. "Maskyyy..." zakroutil Toby očima. Tim si povzdechl a potom se na něho znovu podíval. Skoro ho propálil pohledem. Opřel si lokty o stůl a podepřel si hlavu. "Agnes je úžasný člověk. Ten čip co má v hlavě přestával fungovat a proto začala cítit některé věci. Smutek, radost i lásku a... Už to bylo fakt nesnesitelný, měla deprese a tak... Nechá si tam operovat nový. A já... Já ji miluju." poslední větu skoro zašeptal a podíval se do stolu. Zavřel oči a zatnul si nehty to hlavy. "Aha" vypustil ze sebe Toby překvapeně. I když to Masky řekl celkem chaoticky, Toby chápal, co chce říct. Celkem ho to rozhodilo. Masky povolil sevření a odhalil ranky, které si způsobil. Chvíli se jenom tak díval do stěny, než si povzdechl a postavil se. Toby se na něho tázavě podíval, ale Tim to ignoroval. Rychle si nasadil masku, nepozorovaně si strčil do kapsy od bundy cigarety a rozešel se ke dveřím. Spěchal. Rychle vzal za kliku, zmáčkl ji a chtěl vyjít ven, ale napálil do něho Hoodie, který chtěl ve stejném okamžiku vyrazit dovnitř. Brian ho povalil a Toby vyprsk smíchy. Oni na sobě tak... divně leželi... Masky ze sebe Hoodyho zhodil, posadil se a zatvářil se uraženě, což ale nikdo přes masku nemohl vidět. Čekal na omluvu, což ale Hoodie taky. Chvíli jenom mlčky seděli, dovnitř táhlo, než se oboum Proxym neozval v hlavě identický hluboký můžský hlas. "Měl by ses omluvit." řekl jim Slenderman telepaticky. Chvíli bylo ještě ticho, než se oba zhluboka neslyšně nenadechli. "Promiň." řekli zároveň a Toby se zase zasmál. Ale Hoodie vypadal... Rozrušeně. Vztal a zavřel dveře. Potom se podíval na Tobyho a přeskočil pohledem na Maskyho, který se zvedal se země. "Mám novinku..." řekl a oba Proxy se na něho zvědavě podívali. Nasucho polkl. "Místo té holky---Budeme... Mít kámoše."

Leryl 21.kapitola 3/3

17. června 2015 v 6:48 | Markéta Kaki |  Lerrylian - CP FF
(Tak, je to tady! Slíbila jsem to, je to tady! Konečně jsemdvacátou první kapitolu se odhodlala zveřejnit! Jsem tak ráda, že to je venku! Ok, měla jsem zase takový... Eh... Stav, takže je to zase trošku sadistické a neupravené :D no, jak jsem na tom, tenhleten díl mám v mobilu uložený pod souborem 11 a teďka dělám 16. A udělala jsem si osnovu, takže vím, jak tuhletu celou dlouhou sérii zakončím :D jo, Lery nebude nekonečná! >:3 tak čtěte, já jdu do ústavu!)

Lekl se, když se probudil. Měla jsem obličej těsně u toho jeho a zírala jsem mu do očí. Chtěl vykřiknout, ale nemohl. Do pusy jsem mu nacpala kus prostěradla. Vydával dusivé zvuky, když se pokoušel křičet. Oddálila jsem se a stoupla jsem si před něho. Byl stále v mojem bývalém pokoji, ale měl ruce a nohy přivázané k posteli, aby sebou nemohl šít. Nemohla jsem použít motorovou pilu, protože bych vzbudila všechny okolo, tak jsem se rozhodla, že ho prostě nechám živého a otevřeného. "Víš, Jimmy, původně jsem ti nechtěla nic udělat..." řekla jsem klidně a pohladila jsem čepel nože, který si sem sám přinesl. Byl překvapivě ostrý. "...ale probudil si ve mě dřímajícího psychopata, takže jsem si řekla, že když jsi mě už nezabil, taky tě nezabiju!" přičapla jsem si k němu. Nemohl se ani hýbat, jenom mu stékali po obličeji slzy. "Chci si s tebou trošku pohrát, ale neboj, měl bys to přežít." zaculila jsem se krutě. Cukl sebou, když jsem mu zajela čepelí nože pod roztahané tryko, které mu sloužilo jako pyžamo. Nůž byl dobře nabroušený a projel textilem jako nic. Odhalila jsem jeho břicho. Cukal sebou, pokoušel se zmítat a řvát, ale nebylo mu to co platné. Podívala jsem se na něho trochu zmateně. "Hele nekřič, co chceš dělat až tě budu kuchat, když tak vyvádíš a to jsem se tě ještě ani nedotkla!?" zakroutila jsem očima a klekla jsem si, abych měla pohodlnější přístup k jeho tělu. "Trochu se uklidni. Chci si pohrát, ne tě zabít. Tehdy jsi mě bránil, bral jsi mě takovou, jaká jsem byla a já si toho vážím. Přece tě nebudu zabíjet." řekla jsem a přiložila jsem nůž k jeho hrudníku. Pokoušel se řvát, ale dusil se prostěradlem. Z očí mu neustále tekl proud slz jako krev z čerstvé rány. Přitlačila jsem a nůž pronikl kůží. Jimmy řval přes roubík a šíleně sebou zmítal. Teda pokoušel se, ale našla jsem dost masivní provaz a Jimmy byl na té posteli hodně napnutý. Pokračovala jsem řez pomalu dolů břichem. Jela jsem jenom kůží, orgány zůstaly nedotčené, jako když umělec kreslí ledabilé barevné křivky štětcem na plátno. Ale jejich štětec není ostrý jak břitva a jejich plátno se nezmítá v šílené agónii. Nakonec se zmítat přestal, tvář měl ale dál staženou bolestí a házel na mě nenávistné pohledy. Celkem mě překvapilo, že nazbíral dost vůle na to, aby vůbec přestal řvát. Věděla jsem přesně, co chce dělat. Nechce mi dopřát potěšení s jeho křiku, zoufalé snahy osvobodit se a bolesti. Chce mě naštvat. To je mu celkem podobné. Nechce mi dát, co chci. To mě teda dost naštvalo. Začala jsem rychle dál zuřivě kreslit s šíleným psychopatickým úsměvem do jeho břicha další a další nepravidelné krvavé rýhy. Z řezů se mu valila krev a stékala do mojí bývalé postele, kde se vsakovala do peřiny a do tryčka, na které ještě ležel. Nakonec jsem docílila toho, že začal vydávat takové kňučení nebo co. Nešlo to identifikovat, ale byl to zvuk plný bolesti. Jenom jsem se víc usmívala, ale nepřestala jsem. Rýsovala jsem do jeho kůže další a další řezy, další linky, roztahovala jsem další rány ze kterých se valila krev jako řeka. Když už na jeho břichu nebyl ani centimetr místa, kreslila jsem souběžné linky na jeho paže a potom i na nohy. Rychle ztrácel krev a slábl. Bylo mi jasné, že pokud urychleně nepřestanu, zabiju ho. Dokreslila jsem poslední linku na jeho kotník a postavila jsem se. Dala jsem ruce v bok a hrdě jsem se na svou práci podívala. Ještě udělat několik nepravidelných řezů na jeho obličeji... Dokonalé. Krev mu zatékála do vlasů. Už se ani nebránil. Přestal i kňourat. Bylo to zbytečné a příliš namáhavé. Jenom se mu z zavřených očí po tvářích kutálely slzy jako krev z čerstvých ran. "Jimmy... Seš statečný. Seš moje umělecké dílo!" řekla jsem s úsměvem. Přehodila jsem si motorovku přes rameno, do jedné ruky jsem chytla složku a v druhé jsem stále svírala zkrvavený nůž. Naposledy jsem se k němu přiblížila a rozřízla jsem prostěradlo v jeho puse, které okamžitě vyflustl. Otevřel své modré oči a já... Uviděla jsem, že tam něco chybí. V tom pohledu... Něco bylo pryč. Tohle nebyl Jimmův pohled. Tohleto nebyl Jimmy. Něco uvnitř něho se změnilo. Něco prasklo. Myslela jsem si, že okamžitě začne řvát, ale udělal něco jinýho. Otevřel pusu a zhluboka bolestně dýchal. Chvíli bylo ticho, než promluvil. "Ještě se uvidíme..." zašeptal s obličejem zkřiveným bolestí, ale to už jsem vylezla na parapet. "Doufám!" usmála jsem se a zmizela jsem ven. Ještě jsem slyšela, že začel z plna hrdla řvát. Řvi a nech se zachránit, Jimmy. Běžela jsem deštěm a jedinné co jsem cítila byla radost. Usmívala jsem se jako hodně šťastný psychopat, kterým jsem vážně byla. A kam? Kde mají všechny zápisy všech policejních akcí?

Judy, child of doom 3.

13. června 2015 v 15:55 | Markéta Kaki |  COD
(Ták, všichni se chvějete nad Lery a já vám sem hážu COD, viďte! Maki zůstává zmrdem! A ještě k tomu píše něco úplně jiného, WTF xD tak snas se bude líbit!)

Byla jedna hodina ráno. Pomalu jsem se zvedla s postele a rozhlédla jsem se po temném pokoji. Rozešla jsem se nejistými kroky ke skříni. Otevřela jsem ji a vzala jsem si náhodné tryčko a džíny, jako vždy. Prostě nudná, obyčejná Judy. Lepší než ty přiléhavé kombinézky, co jsou teďka "v módě". Zavřela jsem skříň a oblékla jsem se. Bylo zvláštní, oblékat se v jednu v noci a ještě ve tmě. Chvíli jsem ještě zbírala odhodlání, než jsem zmáčkla studenou kliku od pokoje. Potichu jsem se vyplížila s pokoje a šla jsem do kuchyně. Otevřela jsem šuplík. Něco ostrého?... Na co mi vlastně bude něco ostrého? Co když to bude nějáký úchyl? A proč tam vlastně jdu?! Moje opatrnější polovina mě varovala, aby jsem tam nechodila. Ale zvědavost byla silnější. Přejela jsem všechny nože očima a vybrala jsem můj oblíbený. Vážně nevím, proč je můj oblíbený, a taky si nemyslím, že někdo normální by měl svůj oblíbený nůž. Ale já nejsem normální, no. Prohlédla jsem si ho a potom jsem na chvíli zamrzla. Nebyla to ani sekunda, zamyslela jsem se. Nakonec jsem si stoupla na špičky a chvíli jsem šmátrala na horní poličce. Něco jsem nahmatala, tak jsem to vytáhla. Zapalovač? Chvíli jsem se na něho zaraženě dívala, než jsem nad tím mávla rukou a strčila jsem si ho do kapsy. Znovu jsem se postavila na špičky a tentokrát se mi povedlo nahmatat to, co jsem hledala. Pepřový sprej. Na obličeji se mi objevil úšklebek a potom výraz, oznamující skvělí nápad. Tiše jsem přiběhla do chabého měsíčního světla a málem jsem zajásala nadšením. Výrobek je extrémně hořlavý. Nacpala jsem sprej i nůž do kabely a potichu jsem si nazula boty. Cítila jsem se přinejmenším divně. Potichu jsem vklouzla do bundy. Nevím, jak bych vysvětlovala mámě, že jdu o půl druhý ven a v kabele mám nůž a pepřový sprej. Pomalu jsem vytáhla s věšáku čip a odemkla jsem dveře. Ještě si pomatuju, jak jsme mívali dveře na klíčky. To by mámu určitě vzbudilo. Otevřely se a já jsem vylezla ven. Zabouchla jsem je a šla jsem ke hlavním dveřím. Chvíli jsem váhala, než jsem zatlačila na dveře, které se otevřely. Vyšla jsem před panelák a okamžitě mě ofoukl studený městský vzduch. Ale nejen ten. Ucítila jsem něco, co pro mě bylo naprosto nové, zvláštní a vzrušující. Absolutní svoboda zaváněla ve vzduchu. Možnost udělat cokoliv. Podívala jsem se nahoru na oblohu. Skrz světelné znečištění svítilo pár hvězd, vypadaly jako pihy noční oblohy. Usmála jsem se, zhluboka jsem se nadechla studeného vzduchu a vydala jsem se k lesu.

Leryl 21.kapitola 2/3

11. června 2015 v 10:45 | Markéta Kaki |  Lerrylian - CP FF
(Jo, Maki vás má ráda! A místo šprtání se na děják vám sem dává druhou část ze tří dvacáté první kapitoly Lery ^^ že vám to za to stálo ._. Pozdravuje vás všechny Hucina a její bam babl bam!)


Zachvěla jsem se vzrušením, když jsem v světle pouličních lamp zahlédla tu zelenou budovu. Barák, skrytý mezi ostatníma budovama. Nenápadný domov mnoha dětí. Do hlavy se mi nahrnuly všechny ty vzpomínky, které s tohohle místa mám. Celé dětsví. Zastavila jsem se těsně před ním a pohlédla jsem nahoru. Po tváři mi stekla slza, která byla okamžitě naředěna spoustou kapek deště. Moje dětství nebylo k zahození... byla jsem vlastně docela šťastná. Než jsem začala chodit do školy. Protože tam jsem se setkala s tou "super" osůbkou, která teďka leží v několika kusech v kaluži vlastní krve. Tahle myšlenka ve mě vyvolala úsměv. Vlastně to byla ona, která mě poslala do jiného děcáku. To byla díra nejvyššího kalibru. Všichni tam na mě byli zlí, jakobych jim něco udělala, hlavně starší děti. Naštěstí jsem tam nebyla ani půl roku. Vsadila bych se, že bych tak po roce spáchala sebevraždu. Celkem Nelu obdivuju, že neutekla nebo se nezabila ještě předtím, než jsem tam přišla. Odhrnula jsem si mokrý pramen vlasů s očí. Tak dobře. Přední dveře jsou zavřené, budu se tam muset dostat po lampě pokojem. To není těžké. Za chvíli jsem seděla na parapetu a nohy jsem měla spuštěné dolů do pokoje dvou kluků. Počkat... To je Jimmy! Moc dobře si na něho vzpomínám. Choval se ke mě líp než ostatní kluci. Bránil mě celou dobu, co jsem tady byla. Nevím, proč jsem se s ním nebavila. Po obličeji mi stekla slza. Přičapla jsem si k jeho posteli. "Jimmy... Promiň, že jsem na tebe byla hnusná..." zašeptala jsem, i když jsem viděla, že klidně oddechuje. Asi by nebyl tak klidný, kdyby věděl, kdo nad ním stojí. "...nevážila jsem si toho, že mě někdo bral takovou, jaká jsem... Teď... Už mě nikdo brát nebude..." bylo mi do breku. Nakonec jsem se postavila a zhluboka jsem se nadechla. Byli mi líp, když jsem to někomu řekla, byť neposlouchal. Přiblížila jsem se ke dveřím a malou chvíli jsem ještě zbírala odhodlání, než jsem zmáčkla studenou kliku. Venku to bylo stejné, jaké jsem si to pomatovala. Jemně zelená barva vybledlá působením tmy na moje oči. Oranžové kruhy, namalované na zdi a obrázky, zarámované do vlastnoručně vyráběných papírových rámů. Hlavou mi probíhaly ty vzpomínky, všechno co jsem tady zažila se mi vracelo. Šla jsem pomalím, loudavým krokem a měřila jsem si tady všechno pohledem. Potom jsem si uvědomila, že se nejdu kochat, ale mířím najít moji složku. Seběhla jsem schody a zamířila jsem přímo do kanceláře. Bylo zamknuto, ale já nejsem taková lama jak se zdám. Vlastně jsem se naučila otvírat pinzetkou zámky, abych dostala Nelu s pokoje. Strčila jsem ruku do kapsy a nahmatala jsem ji. Byla ohnutá podle tvaru kapsy. Za pár minut zámek povolil a dveře se otevřely. Hnedka jsem přiskočila ke skříni a začala jsem hledat. Díky abecedě nebylo vůbec těžké ji najít. Vytáhla jsem a prohlédla ji. Ale věc, která mě zneklidnila bylo sotva čitelné razítko pod jmenovkou. "Tajné." Dívala jsem se na ty písmena jako na zjevení. Když mi došlo, co všechno to může znamenat, přitiskla jsem ji k tělu. Úzkostlivě jsem se ohlédla. Zavřela jsem skříň a utekla jsem ven. Zavřela jsem dveře a pinetku jsem rychle strčila zpátky do kapsy. Dobře dobře. Lery, uklidni se. No tak máš napsané na rodopisu "tajné", no, přece se tolik nestalo... Sakra. Úplně mi to pomotalo hlavu. Mám strach tu složku otevřít. Ale dřív, než se na ni podívám, musím navštívit ještě jedno místo. Vyběhla jsem potichu po schodech a zamířila jsem do pokoje číslo sedmnáct. To býval můj pokoj. Moje kroky skoro nešly slyšet na prošoupaném koberci, než jsem se nezastavila před pokojem. Pomalu jsem natáhla ruku ke klice a po malém zaváhání jsem ji stiskla. Pokoj byl opuštěný a všechno tady bylo stejné, jako když jsem to tady opustila. Zavřela jsem pomalu dveře a popošla jsem doprostřed pokojíku. Sundala jsem si motorovou pilu s ramene a zhodila jsem ji na postel. Složku jsem položila na stolek a přišla jsem k oknu. Kapky deště bušily do skla. Odhrnula jsem záclonu a položila jsem na něj dlaně. Nechtělo se mi tam ven. Nemám domov. Nikdo mě nebere. Vždyť jsem vrah. Vždyť masakruju lidi motorovkou. Moje naděje na normální život mizí v nenávrarnu. A budu už vždycky sama. Sedět v dešti a přemýšlet, co všechni jsem ztratila. Zbyla mi jenom moje složka, motorová pila a pocit viny. Veškerá naděje je pryč. To všechno se mi honilo hlavou. Ohlédla jsem se a přišla jsem ke stolku. Chvíli jsem se dívala na složku, než jsem natáhla ruku a vzala jsem ji. Volnou rukou jsem rožla a potom jsem si sedla na zem na turka, hlavou k oknu. Třepaly se mi ruce, když jsem ji otvírala na přední stránce. "Lerrilian Megan Spoilorova" bylo tam napsané. Nalistovala jsem přes všechny moje prohřešky a nějáké papíry na původ. Takový ten zkrácený rodopis, který vám ukaže, jestli to dítě bylo sebráno rodičům a nebo jestli bylo vykoupené s otroctví. Teda myslím, že by to tam bylo napsané, kdyby tady nějáké takové dítě bylo. Začala jsem číst. "Lerrilian Megan Spoilorova byla převezena do dětského domova Pampeliška ve věku zhruba půl roku. Její rodiče byli zabiti při zásahu policie 17. Dubna 2000. Přesné datum jejího narození nebylo nikdy zjistěno. Úřady povolili prozrazení jejího původu v šesnácti letech." podívala jsem se šokovaně do zdi a zaklapla jsem bez jediného dalšího pohledu složku. Moji rodiče byli zabiti při policejním zásahu a víc... Víc tam není!? Proč!? Jak se ocitli moji rodiče v policejní akci?! Jaktože neví, kdy jsem se narodila? Proč mi to chtěli prozradit až v šesnácti?! Myslela jsem si, že mi ta složka dá odpovědi, ne otázky. Najednou jsem uslyšela vrznutí dveří a otočila jsem hlavu. "Lery?" Jimmy zněl ospale. "Jimmy? Běž spát, měl bys být dávno v posteli..." řekla jsem unaveně a smutně. Ale on se nechystal odejít. Zavřel dveře a blížil se k mojim zádům. Otočila jsem hlavu normálně od něho a sklonila jsem ji, aby mi nešlo vidět do tváře. Bylo mi do breku. "Jimmy... Odejdi. Prosím. Chci být sama se sebou a se svojí minulostí." řekla jsem, ale místo jeho odchodu jsem ucítila něco ostrého kovového a studeného na mojem krku. Ucukla jsem a potom jsem se na něho pokusila podívat, ale byl mimo moje možné zorné pole. "Chceš... Chceš mě zabít?" zašeptala jsem a do očí se mi hrnuly slzy. "Tak to udělej... Bude to lepší pro všechny..." řekla jsem po mém bledém obličeji mi už stékaly malé kapičky slz jako drahokamy. Připravovala jsem se na ten ostrý kov, který zklouzne po mojem krku a potom... Potom už bude konec. Ale on dlouho nic nedělal. Jenom držel nůž u mojeho krku a rychle dýchal. "Tos... tos byla vážně ty, co tam rozmasakrovala ty lidi?" vyhrkl najednou. Na sucho jsem polkla. "No... Jo." řekla jsem tiše. Když jsem si vzpoměla na jejich vyděšené obličeje, musela jsem se usmát. Už zase přebírá vládu nad mojim tělem to psychopatické já. A Jimmy... Jimmy omdlel a nůž mi spadl do klína a trochu mě pořezal. Svalil se na bok. Sakra Jimmy, teďs mě teda sklamal. Myslela jsem si, že vydržíš víc. Když jsem se podívala na svoji krev, usmála jsem se. Jimmy ve mě znovu probudil psychopata.

Leryl 21.kapitola 1/3

9. června 2015 v 21:13 | Markéta Kaki |  Lerrylian - CP FF
(Ano! Maki vás má ráda a dá vám další dílek Lery ^^ zírejte! A zvracejte mimo komentáře! I když... Řekla jsem si, že sloveso zvracet použiju jenom u největších shitů ._____. Maki je prostě úžasná, eh.)

*s pohledu Lery*

Seděla jsem a dívala se někde do dále. Na temné obloze jsem uviděla koutkem oka
několik blesků. Kapky deště se mi proplétaly mezi vlasy, stékaly mi po obličeji a vsakovaly se do mikiny. Ale mě to nevadilo. Alespoň to se mě smyje všechnu tu krev. Ale do mojí psychiky se nedostane. Přála bych si, aby mi mohl vymýt myšlenky. Přala bych si zapomenout na všechno to, co se stalo. Přála bych si zapomenout na všechnu tu brutalitu, na Nelu a... taky na Jeffa. Přivřela jsem oči a objala jsem si kolena. Zůstanu v tom dešti do té doby, než na mě nezbude ani jeden krvavý flek. Ledové kapky deště pleskaly o listí a dostávaly se mi skrz zplihlé vlasy za krk. Jednotlivé zvuky splívaly do monotóního šumění. Mokré tryko se mi lepilo na moje vychrtlé tělo. Otevřela jsem oči a zadívala jsem se do blízké trochu zakrvavené neveliké kaluže, jejíž hladina se čeřila zásluhou kapek, které na ni stále dopadaly. Natáhla jsem jednu ruku pro motorovku, abych její plochou uchránila hladinu před neustálími nálety kapek. V jejím odlesku jsem uviděla sama sebe. Dívku s rozcuchanými hnědými vlasy a kruhy pod tmavýma očima. Dívka s bledým obličejem, po kterém stékaly notně naředěné kapičky krve. Zahřmělo. Za nezapnutou mikinou pod tou nepřirozeně bledou kůží se mi rýsovaly klíční kosti. Vypadala jsem jako... Zrůda. Zrůda, jejíž psychika byla úspěšně zdemolována. Jako anorektička, která týden nespala. Co jsem to ze sebe udělala?! Odhodila jsem motorovku. Nedokázala jsem se na sebe déle dívat. Na toho psychopata, co nezná sám sebe. Zapla jsem si mokrou mikinu ke krku a límec jsem si přitiskla tak blízko, jak jen to šlo. Bylo mi do breku. Chci zapomenout. Zapomenout co se se mnou děje. Nejím, nespím, utíkám, nežiju. Je mi zima, jsem promočená na kost a štěpí se mi osobnost. Ne. Dost. Musím na tohleto přestat myslet, jinak budu mít nehumální deprese. Vyskočila jsem a skontrolovala jsem si, že je všechna krev pryč. Sehla jsem se a chvíli jsem váhala, než jsem uchopila studené držadlo mojí zbraně. Narovnala jsem se a párkrát jsem se nadechla a vydechla. Pomatuju si ještě celkem živě, že na téhleté louce jsme měli nějákou akci se starým děcákem. Je hnedka tady pod kopcem. Teďka budou určitě všichni spát. To je ideální. Vkradu se tam, vezmu si svoji složku a hnedka vypadnu. Nic víc, nic míň. Hodila jsem si motorovku přes rameno a rozešla jsem se směrem děcký domov.

Leryl 20. kapitola

3. června 2015 v 16:29 | Markéta Kaki |  Lerrylian - CP FF
(áno Maki si říká, že by nás chtěla potěšit a že ta její nemoc k něčemu bude! Ano lidičky, už jste si určitě trhali vlasy a čekali jste na nějáký výroční 20 díl a já vástady týrám a vůbec, jsem ta nejzlejší osoba na světě! XD myslím že kdybych chcípla a Lery by už nikdynevyšla, nikdo by si toho ani nevšim a ještě by se na mě nasral °^° no, jestli jste čekali výroční díl, tak ho tady nemáte XD je úplně obyčejný, trošku slabší a há užto nebudu okecávat! Čtěte! Nebo vás sežeru! °^°)

"Jeffe, pojď se mnou na chvíli!" zatahala Agnes Jeffa za tryčko. Jeff chvíli váhal, ale potom s Agnes odešel nenápadně dál do chodby, kde je nemohl nikdo slyšet. "Co se děje?" zeptal se notně ospale. Už byl připravený jít na kutě a Agnes ho celkem zneklidnila. "Viděls tu holku? Neříkej mi že ne, ta neklidnost šla vidět! Co se dělo?!" vychrlila na něho zvědavě. Jeff vykulil oči. "Ne! Teda... Nic. Nic ti neřeknu dokud mi nevysvětlíš co máš s Maskym a tak dále." řekl tvrdohlavě a opřel se o stěnu. Agnes se zamračila. "No dobře, no. Řeknu ti to. Ale potom mi řekneš ty co se všechno stalo." řekla a šlo slyšet, že s tím ani tak nesouhlasí. "Ale pojď ke mě."

Došli k jejímu pokoji a Agnes zamkla. Jeff se trochu divil, ale věděl, že to asi svůj důvod má. "Tak mi to už konečně pojď vysvětlit. Vsadím se, že ti to uleví. A vysvětlíš mi hezky všecko." řekl a sedl jí na postel. Agnes si sedla vedle něho. "Dobře. Budu ti věřit... víš jaks tehdy v tom lese tipovals co se mi mohlo stát? Byls... Hodně blízko." zhluboka se nadechla a potom pomalu vydechla. "Ten čip už téměř nefunguje a já a Masky prostě... Eee..." Jeff byl s toho, jak se Agnes chová nervózní. Nikdy ji neviděl takhle se chovat. Nikdy ji neviděl jinak než stále naštvanou dospělou holku, která udržuje tento barák při chodu. "Prostě..." Agnes vypadala, že neví, jak to má říct. "Prostě jsem se znovu zamilovala no." vyhrkla nakonec a sklopila pohled. Jeff vyprskl a dal si ruku před pusu. "Jako... Jako fakt? To si děláš... Srandu? Omg!" nemohl tomu uvěřit. Agnes se mu ani nedivila. "No a všechny ty city se mnou fakt dost mávají a tak si potřebuju udělat novej... Ale je tady pár překážek." řekla Agnes a zhluboka se nadechla a vydechla. "Za prvé - nevím, kdo mi ho tam zarazí. Přemýšlela jsem nad někým odtud, ale nesvěřím takovou složitou drobnou chirurgii někomu, kdo většinou lidi kuchá jako řezník prasata." řekla. Jeff se zasmál. "A nebo jim krade ledviny které potom žere." řekl. Agnes se na něho podívala. "Jack by byl ještě nejlepší. I taková amputace ledviny není jendoduchá, takže mám dojem, že studoval medicínu. Ale já beztak potřebuju špičkového neurochirurga, takže se budu pravděpodobně vracet do WEAP za Tanyou. Ale to budu muset ještě promyslet. A druhý důvod ----" Agnes se chvíli zasekla. Uhnula pohledem a zhluboka se nadechla. "Masky..." zašeptala smutně. Jeffa to vyloženě vyděsilo. Bylo to tak... Strašně nepřirozené, když Agnes dusila slzy. Jedna ji utekla. Ledabile si ji utřela rukávem a tvrdě se na Jeffa podívala. Jeff v ní konečně zase uviděl starou stálenaštvanou Agnes. "Budu potřebovat pomoct." řekla a zatnula ve vzduch kovovou pěst. Jeff se uklidnil. Tohleto byla ta Agnes, kterou znal. "Tak a teďka mi řekni ty, co se stalo." zaculila se a opřela se o ruce. Jeff ztuhl a chvíli přemýšlel, co jí má říct. "Přitiskla mě ke stromu a chtěla mě uřezat motorovkou, potom ji odhodila a začala mě líbat, potom ode mě odskočila řekla m-miluju tě a potom utekla." vyhrkl a při tich dvou slovech mu vyschlo v krku. Agnes si dala ruku před pusu aby se nerozesmála. Potom si jí ale oddělala a zatvářila se soucitně. Jeffa to zneklidnilo. "Štěpí se jí osobnost a... Hele Agnes, zjistil jsem nějáké podrobnosti!" Agnes se zatvářila zvědavě. Jeff se zhluboka nadechl. "Zjistil jsem, že je s děckýho domova a že neví, kdo byli její rodiče. A vyděl jsem jak se pomstila nějáké holce..." Agnes zbystřila. Tohle ji zajímalo. "Ona tu holku přivázala na žebřík a potom ji pomalinku uřezávala kousky končetin motorovou pilou." řekl. Agnes se usmála. Ta holka se teda umí pomstít. Jeff uhnul pohledem. "Mám chuť si urvat hlavu, že jsem ji nechal utéct." zavrčel. Agnes zakoulela očima. "Ty za to přece nemůžeš že zdrhla ne?" řekl a založila ruce v bok. Jeffovy to přišlo děsivé, jak se teďka chovala... Lidsky. Nikdy by neřekl, že by někdy chtěl, aby byla zase bez citů. Nelíbilo se mu, jak se trápí. "Hele Agnes, poslyš, proč si prostě nenecháš lásku odblokovanou?" zeptal se. "Protože..." Agnes se zasekla. Opravdu, proč ne? Žádný rozumný důvod ji nenapadal. Měla to zablokované vlastně jenom pro to, aby dokázala zabít někoho, kdo jí splašil hormony a potom jí roztříštil srdce na tisíc částeček. A když teďka našla někoho, kdo za to opravdu stojí, nemusí to dělat znovu. To je tak ponižující! Jaktože napadne šesnáctiletého magora něco dřív než mě? Takového geniálního člověka?! Zadívala se na zeď a potom Jeffa propálila ostrým pohledem. "Máš pravdu." řekla a rychle se postavila, načemž se rozběhla ke dveřím. Zapomněla ale na zámek a vyrvala ho. Vykulila oči, zavadila pohledem o Jeffa a rozběhla dolů do laborky. Blbé emoce! Nemůžu se soustředit skoro na nic jiného! Jeff ještě chvíli seděl a nevěřícně zíral na rozbité dveře, potom si dal ruku před pusu a hlasitě vyprskl smíchy. Tak tohle je vážně moc.

Judy, child of doom 2.

1. června 2015 v 9:48 | Markéta Kaki |  COD
(Po dlouhé době zase píšu na blog, chjo. Určitě mě za to nemáte rádi T-T když já za to nemůžu! Jsem moc líná! A mám horečku! A zvracela jsem! A mám zažívací problémy! Lidiiiii T-T no, alespoň nejdu do školy >:3 *le Maki svině* no, tak vám předhazuju další kousek Judy a jdu upravovat Lery c: tak běžte číst (holy shit, málem jsem napsala spát ._.), někteří i psát, sepisovat *dívá se na Stiak* a tak dále, prostě nezahálejte jako já xD)

Máma stála hnedka u kuchyňské linky. Když spozorovala koutkem oka můj příchod, otočila se na mě a mile se usmála. Je takové vysoké, hubené postavy, má krásný vysoký obličej, temné oči a blonďaté vlasy. Když jsem byla malá, chtěla jsem být přesně jako ona. Ale teďka jsem se svojí průměrnou postavou a modrýma očima spokojená. Možná jenom zrzavé vlasy mě občas štvou, někteří lidi se na mě dívají dost divně. Jo, tady se diskriminujou černovlasí a zrzouni. Třída vtipkuje, že právě proto začne čtvrtá světová, ale mě to teda moc vtipné nepřipadá. Dívala jsem se mámu trochu opatrně, možná proto ji zamrzl úsměv na rtech. "Děje se něco?" zeptala se opatrně a starostlivě. "Mami?... Proč nikdo s rodiny nemá modré oči ani zrzavé vlasy?" řekla jsem ještě opatrněji. Viděla jsem, jak celá ztuhla. Potom nasucho polkla. Dala mi ruku na rameno a zatvářila se jakože se moc omlouvá. "Miláčku... Chtěli jsme ti to říct..." skočila jsem jí do řeči. "Jsem--- jsem adoptovaná?" máma se na mě omluvně podívala. "Ano. Byla jsi dítě z babyboxu." vydechla těžce. Zpotila jsem se. Ta zpráva... Může tohle být náhoda? "A-aha" zakoktala jsem a rozběhla jsem se do svého pokoje. Zavřela jsem a opřela jsem se o dveře. Rychle jsem dýchala a ještě rychleji jsem vytasila mobil. Odepsala jsem. "Jak to víš? Vždyť to jsem ani já nevěděla!!!" obratem mi došla odpověď. "Protože jsem znal tvoje rodiče." ztuhla jsem. Zamrkala jsem a sedla jsem si na postel. "Cink!" otevřela jsem další zprávu. "Přijď ve dvě hodiny v noci do lesa na mýtinku. A vem si nějáký nůž nebo tak. A nestarej se o to, co bude s tvým okolím. Beztak nemáš jinou možnost. Jde mi jenom o tvoje dobro! :)" se smailíkem jsem trochu znejistěla. Dole byl napsaný ještě podpis. "~Eyeless Jack"