Červenec 2015

Leryl 24.kapitola

28. července 2015 v 2:47 | Markéta Kaki |  Lerrylian - CP FF
No, tak vám předhazuju další díl příběho Lerrilian Megan Spoilorové jako salám hladovým psům... A teď jdu do letadla, tak si to doma užijte! Bye for týden!

*s pohledu Jimmyho*
Dveře cvakly a já jsem zůstal v pokoji zase sám. Tentokrát už jsem věděl, že to udělám. Teďka už to dokážu. Pomalu jsem se posadil a malátně jsem se rozhlédl. Jsem v přízemí a můj pokoj má relativně velké okno. Chvíli jsem váhal, než jsem napnul ruky a odrazil se od madračky. Postavil jsem se. Trošku jsem zavrávoral, ale ustál jsem to. Přelétl jsem moje příšerně pořezané a sešité ruce pohledem a zatnul jsem zuby, abych se donutil nezakňourat. Vydal jsem se ke skříni. Holky mi donesly moje oblíbené oblečení. Periferně jsem uviděl pohyb v půli cesty a otočil jsem hlavu. Zrcadlo. Vypustil jsem na chvíli z hlavy pokus o útěk a pomalu jsem k němu přišel. Opřel jsem ruky o umyvadlo, což zabolelo. Facsinovaně jsem mlčky zíral na několik do teď otevřených šrámů na mojem obličej. Zvedl jsem dlaň a zlehka jsem se jednoho dotkl. Ucítil jsem palčivou bolest a ucukl jsem. Vypadal jsem teďka úplně jinak. Teda pořád jsem měl modré oči a světlé vlasy, ale můj obličej vypadal... Opticky zůžen a rysy zvýrazněny. Přes pusu byly rány zašité. To asi pro to, aby mi nevytékaly skrz kůži sliny. Když jsem tam stál před tím zrcadlem, cítil jsem se... Zvláštně. Šokovaně, ale při tom tak trochu drsnácky. Jak jsem se tak díval do toho zrcadla, najednou jsem stuhl. Rychle jsem si vyhrnul tu věc, která měla být asi pyžamo či co, vypadalo to jako nějáká košile XXL. Chvíli jsem nevěřícně zíral na svoje břicho, než jsem nenechal ten hadr spadnout spátky. Zvedl jsem pohled a chvíli jsem ještě nečině zíral na svůj obličej, držíc před sebou obraz svého břicha. Napadlo mě jediné slovo, které by to charakterizovalo. Wow! Jendoduše wow. Nebyl tam snad ani centimetr volného místa. Všechno to bylo zašité. Snad aby mi nevylézaly orgány. Při té myšlence se mi vybavil její výraz. Její oči plné krutosti... Kde se to v ní vzalo?! Vždycky se prezentovala jako hodná holka, která se vždycky pokoušela být na té dobré straně. Nechávala se urážet, ona se vůbec neuměla bránit! Možná nechtěla... Já fakt nevím. Netuším, byl jsem o ročník níž a nevěděl jsem, jak to u nich chodilo. No jo, četl jsem, že lidi jsou zlí protože na ně byli zlí ostatní, ale... Tohleto?! To je extrém! Nechápu to. Teda když si to tak řeknu, tak... Vlastně celkem toužím udělat to samé. Vlastně ji jdu rozzřezat a... Já... Já to nedokážu. To jsem si pomyslel, zatímco jsem se pořád díval na můj nový obličej. Nemůžu říct znetvořený. Je... Jiný. Zvláštní. Ale znetvořený teda určitě není. To ona je ta zrůda. Dokážu... Já se dokážu se pomstít. Dokážu. Sebe i všechny ty lidi, které rozkuchala. Uhnul jsem pohledem a otevřel jsem skříň. Hlasitě vrzla, což mě donutilo se vyplašeně rozhlédnout. V tom nočním nemocničním klidu na dětském oddělení to bylo jako... Chvíli jsem přemýšlel, k čemu by se to dalo přirovnat. Bylo to jako... První zářez do kůže. Zachvěl jsem se, když jsem si zase vzpoměl na její oči. A na ten tón hlasu, na to, jak si to užívala. Bylo to tak... Zvrhlé... Ty vzpomínky bolely. Bolely tak strašně moc! Aniž bych chtěl, po obličeji mi stekla slza a zaštípala mě na čerstých stezích. Rychle jsem zatřepal hlavou. Sice to zabolelo, ale co na tom. První jsem nemohl skoro ani dýchat, každý nádech bolel, jakoby mi někdo do těla zabodl další nůž. Teď už to bylo relativně dobré. Nevím, jaktože to přestalo bolet a s části se i zahojilo tak rychle. Pomalu jsem se navlekl do pruhovaného tryka, tepláků a šedé mikiny. Bolelo to, když se oblečení dotýkalo ran, ale to mě nezastavilo. Chtěl jsem zavřít skříň, ale na poslední chvíli jsem se zarazil, když jsem si vzpoměl na ten uširvoucí zvuk. Otočil jsem se a zamířil jsem bez zaváhání k oknu. Pomalu jsem ho otevřel s stoupnul jsem si na noční stolek. Přidržel jsem se rámu a položil jsem jednu nohu na parapet. Potom jsem se podíval ven a ztuhnul jsem. Tam u stromu v nejasném světle jsem viděl vysokou postavu. Zírala na mě, hypnotizovala mě jejím neexistujícím obličejem. Slyšel jsem, jak mi začíná hučet v uších. Bylo ti spíš takové zvonění než hučení. Bylo to čím dál víc hlasitější. Nemohl jsem odvrátit od postavy zrak. Než... Než se mi nezatmělo před očima. Ztratil jsem vědomí.

FNaF & CP aka nezveřejněná dare

26. července 2015 v 2:24 | Markéta Kaki
Ehm ehm! Vzpomínáte si, když bylo ještě téma dare od Stiak "crossover Creepypasty a FNAF"? em, Maki to taky psala! A Maki to psala do půl druhý, aby to stihla odeslat a Maki to odeslala blbě a potom už bylo pozdě, jelikož Maki odjíždla někam do hajzlu. Em, a Maki s toho nebyla nejšťastnější. A Maki si nemyslí, že je to takdobré, aby to mohla být povídka, ale Maki to nechce sakra zahodit, když už si na tom dala tolik práce! :D a Maki mluví ve třetí osobě jako kokot a jasně, Maki už běží dělat Lery >_< byeh! Zase na týden, protože Maki odjíždí do Řecka! A možná nikdy, protože tam Maki zabijou uprchlíci! Maki doufá, že to za ní kdyžtak někdo dopíše Lery když chcípne >_< a teď už vážně~ Maki se loučí!

"Neměli bychom chodit do podniků, a už vůbec ne do pizzérek nad ránem. Někdo tam bude a ještě se spustí alarm a chytnou nás." stěžovala si Clock, táhnutá Tobym. "Ty to nechápeš! Vždycky jsem tam chtěl jít, ale nikdy jsem tam nemohl. Chci se podívat jen ty roboty, prosíííííím" udělal na ni psí oči. Clock si povzdechla. "Jsou to roboti, bavící ve dne malé děti, Toby! Budou vypnutí!" zavrčela. "Roboti? Budou si se mnou hrát?!" zajásala Sally, která se vedle nich s znenadání oběvila. "No super, a teď máme na krku i Sally." protočila svým funkčním okem Clock, která už pomalu přestávala bránit tomu, jak ji Toby tahal. "Hej Clockwork, pár svojich lidí jsi už zabila, tak já vážně nevím, proč tam nejít, když už jsou tři a už beztak nikoho nekuchneš?" otočil se Toby na očividně naštvanou Clock. Chtěla něco říct, ale Toby jí umlčel rychlým polibkem. Rychle si zase spátky nasadil šátek a dal se zase do chodu. Clockwork trošku zrudla a zastavila se, ale hnedka ho zase doběhla. Byla překvapená, ale ne nijak nepříjemě. doufám, že to neviděla Sally! Pomyslela si. Rychle se ohlédla. Sally si to vesele poskakovala za nima, vůbec si toho nevšimla. Vůbec nevypadala jako duch zneužívané osmileté holčičky. Clock bylo trochu smutno s faktu, že jí nepomůže od věčného utrpení. Na druhou stranu nevypadala nešťastně. Vůbec nevypadala jako bludná duše nešťastného dítěte, které bylo zabito a teď bloudí po světě, navždy odsouzeno zabíjet nevinné lidi... Clockwork rychle otočila hlavu na normální stranu, aby nenarazila do Tobyho, který se zastavil. Toby chvíli váhal, než prostě nevrazil ruku do okna pizzérie. Sklo se hlasitě rozsypalo a pár střepů se mu zarazilo v kůži. Ruka mu uvízla v žaluziích, ale hnedka ji s tama vyndal a začel si čistit ruku od střepů bez náznaku jakékoliv emoce. Clock se plácnula do čela. "Vykrvácíš." řekla jendoduše a podala mu látkový kapesník, který vytáhla s zadní kapsy u kalhot. Toby si jím ruku obmotal a podíval se děkovně na Clock, což ale nemohla vidět. Sice bolest necítil, ale to mělo jednu nevýhodu, a to tu, že mohl velmi jendoduše umřít. Clock šáhla skrz skleněné ostny dovnitř, nadzvedla żaluzky a otevřela okno zevnitř. Sally tam okamžitě vlezla a začela to tam prohledávat. Clock vlezla hned za ní a nakonec se prosoukal i Toby. Ten za sebou rozbité okno zavřel. Sice to nemělo žádný význam, ale i tak se cítil mnohem líp. "Tak kde máš ty slavné roboty?" ušklíbla se Clock, dala si ruce v bok a opřela se o stěnu. Možná si někde v hloubi duše přála, aby se jí Toby zase pokoušel umlčet polibkem, ale pokoušela se všech takových myšlenek zbavit. "Nevím" pokrčil rameny.

"Chceš si se mnou hrát?" ozval se s tmy Sallyin hlas. "Sally, ti roboti jsou vypnutí, takže si s tebou hrát nebu---" Clockwork vyděšeně vytřeštila oči na masu kovu, nebezbečnou rychlostí se pohybující k ní a Tobymu. "UÁÁÁÁÁÁÁ!!!" zařvala a následována Tobym se rozběhla rychlostí světla na opačnou stranu, než se blížil Foxy. Toby běżel hned za ní, v očích pekvapení. Proběhli dveřmi, Clockwork ječela, ale Toby si všiml toho zeleného tlačítka nad nápisem 'door'. rychle do něho obvázanou pěstí udeřil a dveře se hlasitě zabouchly. Clock se vrátila spátky do místnosti, ve které zněl stále monotóní zvuk větráku. "TOBY NECHALI JSME TAM SALLY TA VĚC JI ZABIJE!!!" chytala se za hlavu. "Klid Clock! Sally nejde zabít, ne? A ta věc na nás nemůže, když máme zavřené dveře." pokoušel se Toby znít klidně, ale místo toho dostal s napětí tik do pravé ruky. Foxy ještě chvíli bušil do dveří, ale potom přestal. Chvíli tam jenom tak stáli, než oba neuslyšeli něco spod stolu. Slabý a vyděšený mužský hlas. "Kdo sakra jste?" vyjekl Mike potichu, že se jeho hlas skoro stratil ve hukotu větráku. Obě creepy se na něj okamžitě podívaly.

Toby zůstal stát, ale Clock se rozešla směrem k pro ní neznámému chlápkovy. Sehnula se pod stůl a Mike se přikrčil víc ke zdi, která ho studila do zad. Clockwork natáhla ruku a Mike ucukl, to ale nezabránilo Clock sebrat mu kšilt. Postavila se a přečetla si ho. "Security? Noční hlídač? Neměl by si nás teďka nahánět po celé pizzérii a odvést nás někam k policajtům za vloupání?" zeptala se trochu posměšně a hodila mu čepku spátky. Mike si vyděšeně nasadil čepku zpátky na hlavu, neschopný se přestat na Clockwork dívat. To co má ta holka na tílku je vážně krev? Kdo to je? A to oko? Vážně jsou tam místo něho hodinky? Co tady ty dvě osoby vůbec dělají?! Clockwork se otočila na Tobyho. "Mám ho zabít?" zeptala se ledově. Toby neodpověděl, jenom přišel ke stolu a sehnul se k Mikovy. "Udělají nám něco ti roboti?" zeptal se a dal si brýle na čelo, aby mu Mike viděl do očí. Hlídač nasucho polkl a pomalu přikývl. "No super." zamručel a postavil se. "Vylez, my tě nesežereme." zamručel. Clock chtěla podotknout něco ve smyslu že 'jenom rozkucháme' ale spolkla to, když viděla, jak si ji Mike prohlíží svýma vyděšenýma očima. Pomalu se soukal spod stolu. Sám nechápal, jak se tam mohl tak rychle dostat. Pomalu odcouval k zavřeným dveřím a světlem si zkontroloval, že už tam nikdo není. Potom je otevřel. "Sorry lidi, musíme šetřit." řekl trošku plaše a potom si sednul na svoje kolečkové křeslo. Zatím se Clock odhrnula bordel, posadila na stůl a Toby hned vedle ní. Přisunul si větrák víc k sobě a namířil ho na sebe, takže mu větrem sundal kapuci. Mike se natáhl pro tablet. "Víte, že jste mi svojím způsobem zachránili zadek? Kdyby jste sem nevletěli a tím mi málem nezpůsobili infarkt, vletěl by sem Foxy a narval by mě do obleku, takže bych tam skapal." zamumlal s pohledem upřeným do tabletu. "Ty věci mají jména?" zeptala se Clock hloupě, zatímco houpala nohama ve vzduch. Mike se na ni podíval, pořád trochu zděšeně s toho, že to co má v oku jsou asi vážně hodinky, ale nic neříkal. "Jak dlouho tady budeme čapět?" zeptal se Toby. "Do šesti ráno nebo než nechcípnete!" řekl Mike a trošku se zasmál, vypadalo to ale, jakoby se spíš chtěl rozbrečet. "Mimochodem..." odtrhl pohled od tabletu a postavil se. "Jmenuju se Mike. Mike Schmidt. Dělám tady hlídače teprve třetí noc." utřel si pot s dlaně do kalhot, aby ji mohl podat Tobymu. Toby na chvíli zaváhal, ale potom ji stiskl. "Toby Rogers, těší mě" řekl tiše. Clock měla co dělat, aby se s toho divadýlka nerozesmála. Toby byl donucený tím chlápkem se chovat alespoň trochu dospěle, protože šlo vidět, že tohleto nebyl žádný psychopat. Tohle byl úplně normální člověk. Jeden s mála normálních lidí, kterým nebylo souzeno zemřít při setkání s creepama. "Clockwork" zasmála se Clock a podala ruku nočnímu hlídačovy. Stiskl ji. "To je-" Mike chtěl něco říct, ale ona mu skočila do řeči. "ptáš se na ty hodinky co mám nacpané v očním důlku?" Mike pustil její ruku a přikývl. V očích se mu znásobil zrcadlící se strach. "Heh, řeknu ti to tak - jsem psychopatický zabiják co se zbláznil a narval si do oka hodinky, s Tobyho si dělá loutku takovej vysoký chlápek bez ksichtu a ta malá, kterou jsme si přivedli je duch zneužívaného dítěte. Otázky?" Mike ztuhnul a pomalu se zase posadil na kolečkové křeslo. "A já jsem si myslel, že šestihodinový pobyt mezi animatroniky, co mě chtějí zabít je to nejhorší, co mě může potkat~" řekl to téměř pro sebe, ale hned zvedl hlavu a pokračoval tak, aby ho obě creepy slyšely. "~takže m-mě asi zabijete, že?" zněl rozklepaně, ale překvapivě smířeně. "Chytrá hlava." utrousila Clock. Toby se plácl do čela a podíval se na ni. "Hej, myslím, že tohle je jedinej chlápek, který nám pomůže dostat se ven živí i se Sally, takže klídek." řekl. Mike se na něho děkovně podíval, i když to Toby pravděpodobně ani nezaregistroval. Hlídač rychle hrábl po tabletu. Nervně prohlížel kamery. "Co paříš?" prolomila ticho Clock a seskočila se stolu, aby se mu podívala přes rameno. "To je ta vaše Sally, že?" ukázal Mike rozklepaným prstem na růžovou postavu, mířící skrz hlavní, největší místnost v restauraci. "Jo" řekla Clock nevzrušeně a raději se vrátila na stůl.

Mike viděl, jak Sally míří do kuchyně. Rychle přepl na audio v kuchyni. Šlo s ní slyšet práskání hrnců. "Em... Vypadá to, že to vaše dítě umře robotickýma rukama Chici!" zasmál se Mike nervózně. Byl celý spocený, važně nechtěl pocítit hněv podle všeho sériových vrahů. "Klid, ona je duch!" řekl Toby, ale nezněl si tak něják jistý a bez obav. Mike upřel své oči do rozbitého obrazu kamery v kuchyni, promítaného do tabletu, jakoby si myslel, že to něják zlepší kvalitu audia. Zatím se ozývaly jenom zvuky hrnců. "Ty nebudeš namítat nic o tom že duchové neexistují a tak?" zamrkala Clock. Mike zvednul pohled od obrazovky, která mu stejně nic neříkala a chtěl něco říct, ale zasekl se, protože uslyšel s tabletu slova. "Chceš si se mnou hrát?" zeptala se Sally svým tipickým, sladkým hláskem. Bouchání hrnců ustalo. Kdyby kamera fungovala, mohli by Mike, Clock a Toby uvidět, jak se obrovský žlutý animatronik zasekl a otočil na malého ducha. "Sally?!" vydralo se s Chiciného reproduktoru. "Jennifer?!?" Mike téměř přestal dýchat. Jennifer se jmenovala jedna s obětí masakru několika dětí, který se stal právě v téhleté restauraci.

Sally začely po obličeji stékat slzy štěstí, když po tolika letech uviděla svoji kamarádku. "Jennifeeeeerrrr!" zapištěla a vrhla se kolem krku dětské bílé siluletě, která vystoupila s animatronika. "Saaaaallyyyyy!" zapištěla silueta a objala ji tak, že by se Sally začela za života dusit.

To samozdřejmě Mike ani creepy neviděli. Ti jenom tupě zírali do tabletu a poslouchali ten rozhovor. "Myslela jsem že už tě nikdy neuvidím!" zapištěla Sally. S Jennifer se vydral jenom šťastný vzlyk. "Zahrajeme si na babu?" navrhla Sally po chvilce objímání, které nikdo živí v restauraci neviděl. "Tak jo!" souhlasila Jennifer. "MÁŠ JI!" vyběhla s kuchyně Sally. Jennifer si to vyletěla se smíchem. Mike rychle přepl kameru na jídelnu - tu největší místnost. Stál tam Freddy. Jennifer se zastavila. "HÉJ, POJĎ HRÁT TAKY!" zapištěla na animatronika. "Tak jo~" ozvalo se po chvíli s jeho reproduktoru a s robota vylezla další silueta a začela se vzdalovat pryč od Jennifer. "HEJ, BONNIÉ!" zavolala ještě.

Mike seděl jako přimražený. Tohle--- tohle snad ani není možné! Nemohl uvěřit tomu, co se tady děje. Možná že to bylo až příliš hloupé, jenom tak sedět, ale to zjistil až když uslyšel šílené robotické zařvání. "DOPRDELE!" vyjekl a sletěl s židle, zírající do robotických očí Foxyho. Clock se přitiskla k Tobymu, možná ne jenom s úleku. "Foxý, pojď, zahrajeme si na babu se Sally!" zapištěla siluleta, která právě vylezla s Bonnieho. Foxy ztuhnul ve dveřích. Bílá duše s něho vyklouzla jakoby nic a usmála se na Mika. "Dneska máš štěstí." řekla dětská postava a odletěla do chodby.

Mike ještě chvíli zíral na nehybného animatronika, stále stojícího ve dveřích. Byl bez čehokoliv, co by ho ovládalo, bez čehokoliv, co by nechalo jeho čelisti rozlousknout Mikeovu lebku jako velký louskáček na ořechy. Byl naprosto neškodný. Po chvíli chvíli se Mike přestal opírat o lokty a nechal svou hlavu spadnout na zem. S jídelny šel i přes monotóní hučení větráku slyšet dětský smích. "JEŽKOVY-OČI" řekl jenom. Obě creepy na něho nechápavě civěli. Po chvíli se Mike zvednul a vzal svoji brašnu. "Em... Co se děje?" zeptala se Clock. "Moje šichta je dneska u konce." usmál se Mike. I když s ní měl pořád ještě strach, docela dobře to po tomhle téměř infaktu zamaskoval. Pomalu se vydal směrem k východu a Clock i Toby ho následovali. Toby ještě nakoukl do jídelny. "Do sedmi doma!" usmál se na Sally. "Ano! Díky!" zasmála se Sally, zároveň co zdrhala před bílou Jennifer. Před východem se Mike ješte naposledy podíval na oba vrahy. "Rád jsem vás poznal!" řekl nestresovaně a nevyděšeně, teda tak, jak ho ještě Clockwork ani Toby neslyšeli. Potom odešel, div radostí neposkakoval. "Zajímaví člověk." pokýval Toby hlavou, sledujíc, jak mizí za rohem. "A stále živí." pokrčila Clockwork rameny. "Byl by snad lepší rozkuchaný?" zaculil se na ni Toby. "Hmm.... Možná!" zasmála se Clock a vydala se společně s Tobym směrem k lesu.

Leryl 23.kapitola

19. července 2015 v 0:51 | Markéta Kaki |  Lerrylian - CP FF
(Ok lidi. Dostali jste oficiální povolení umučit mě. Jakože fakt?!? Poslední článek pátého?! Vidím u sebe takovou... Eh... Sníženou aktivitu! A navíc polovinu toho, co napíši zahodím! A mám dvě zadele táborů a takových hovadin! Týden jsem tady nebyla, týden tady nebudu... Bože, tady nudný výkec dělám... Hm. Tak čtěte.)

*s pohledu Leryl*

Tak jsem šla lesem a přemýšlela jsem o všem, co se dělo. Věděla jsem, že se pomalu blížím k silnici na kraji města, slyšela jsem už ani ne moc vzdálené kvílení aut. A věděla jsem, že nejbližší policejní stanice je hned za ní. Brzo už budu pravděpodobně vědet, jak to všechno bylo. Byla jsem tak něják úplně mimo, takže jsem jsem si nevšimla hroudy bahna a uklouzla jsem po ní. Skutálela jsem se po srázku plného ostrých kamínků a větviček a zastavila jsem se asi uprostřed, kde jsem narazila do stromu. Když jsem se dostala až tam, chvíli jsem ještě ležela v mrákotách, než jsem se vzpomatovala. Odhrnula jsem si zabahněné vlasy s obličeje a posadila jsem se. "Hehe... Hi-hi--hi..." zadržovala jsem smích. Nakonec jsem to vzdala a začela jsem se smát na celé kolo. "HAHAHAHAH!!!" položila jsem se zase do ledového bahna. Bylo to tak zvláštní, oblečení my prosakovala krev, ležela jsem v ledovém bahně, byla jsem promočená skrz na skrz, týden jsem nejedla a ani moc nespala a beztak jsem se smála. Smála jsem se bolesti... Smála jsem se utrpení... A čím jsem na tom byla hůř, tím jsem byla šťastnější. Smála jsem se vlastní bolesti a vlastnímu utrpení... Bylo to až děsivé zjištění, že je mi fuk kdo to zažívá... Když jsem se konečně přestala smát, postavila jsem se a malátně jsem se přidržovala stromu. Otřela jsem bahno, jak jsem prozatím mohla a přitom jsem si prohlížela rány. Měla jsem ránu na hlavě, jednu nohu jsem měla od krve, pravděpodobně naražený bok od toho, jak jsem se válela po motorovce, která ale sklouzla s mojeho ramena někde výš, nůž mi vypadl s kapsy, ale moje břicho nevypadalo naštestí nijak nabodnutě. Narozdíl od pravé ruky, která byla rozedřená skoro na kost. "Jau!" řekla jsem se zardžovaným smíchem. Bolelo to jako čert. Valila se s toho krev jako řeka a bláto mě štípalo a pálilo. Pořád jsem se smála. Nakonec jsem se podívala nahoru na srázek a počala jsem hledat pohledem moje zbraně. V té tmě jsem ale skoro nic neviděla. Pomalu jsem se pokusila vylézt výš na ten srázek, abych je našla, ale znovu jsem sklouzla a můj levý kotník se ohnul do nepřirozeného úhlu. Naštěstí jsem se chytla stromu a ustála jsem to. Musím se tam nahoru dostat něják opatrněji... Pomalu jsem zvedla levou nohu a přesunula jsem ji na místo, které vypadalo tak něják neklouzavě. Pomalu jsem na ni stoupla. "Au!" vyjekla jsem. Asi jsem si s tím kotníkem něco udělala. Zavrávorala jsem a spadla jsem na záda. Jela jsem zbylý svah po zádech, ale potom i po břiše a nakonec jsem se kutálela. Cítila jsem, jak mi kamínky a větve zabodávají do kůže, jak mi vytékala krev z hlavy. Nakonec jsem se zastavila. Ležela jsem v příkopu u cesty. Měla jsem víčka těsně přitisklé u sebe. Chtěla jsem se smát, ale bolest mi to nedovolila. Cítila jsem, jak upadám do bezvědomí. Poslední věc kterou jsem slyšela byl zastřený mužský hlas někde s dále: "myslím, že už můžeme jít. Ani jsme ji nemuseli pomáhat." myslím, že potom říkal ještě něco, ale to už jsem nedokázala vnímat. Moji mysl pohltila tma. Jenom pár desítek metrů od místa, kde jsem se mohla dozvědět o tom, kdo doopravdy jsem.

---

V policejní stanici panoval čirý ruch. Bylo půl desáté večer, v tuhle dobu se normálně jenom několik policistů hlídajících telefon líně povalovalo na pohovce. Ale dneska ne. Všichni byli na nohou. Možná i proto, že na pohovce jim ležela dívka, kterou našli v příkopu dva policisté, vracející se s obchůzky. V kaluži bahna smíchaného s její krví. První si mysleli, že je to další oběť brutálního sériového vraha, který dostal krycí jméno P15, ale nakonec usoudili, že tohleto určitě nemůže být pravda. Nebyla rozsekaná ani rozkuchaná, ale hlavně... Byla živá. Když to milí policajti zjistili, okažitě ji dotáhli do stanice. Nyní už obvázaná, čistá a spící dívka klidně oddychovala na široké pohovce, přikrytá kabátem. Dívka to očividně potřebovala. Byla v zoufalém stavu. Vychrtlá, bledá, podchlazená, plná modřin a krvavých ran. Důstojníci se shodli na tom, že je to asi nějáké týrané dítě. Její stav tomu odpovídal. Navíc vypadala, jakoby týden nespala. Měla kruhy pod očima a bylo až smutně vtipné, jak vypadala šťastně za chvilku spánku. Chvíli rokovali, ale potom se dohodli na tom, že tady na policejní stanici zůstane, dokud se neprobudí.

Judy, child of doom 4.

5. července 2015 v 13:16 | Markéta Kaki |  COD
(Chcípla jsem? Nechcípla jsem? ÁNO ŽIJU! Jak je jasné, prázdniny, na všechno seru! Ou jé! Tak vám po delší době vydávám článeček, krátké COD, hodně krátké COD. Zase jsem se pustila do Sweet Home, takže uvidíme ^^ zatím bye, užijte si prázdniny!)

Vyšla jsem s nové čtvrti, s spleti uliček pod vysokýma budovama. Je tady celkem nedávno, vzpomínám si, že mi bylo pět a dívala jsem se z okna na obrovskou demonstraci proti novému modernímu sídlišti. Nakonec ho postavili a nikdo ani neštěkl. Vlastně se sem přestěhovala polovina města a nějácí cizinci. Za touhle čtvrtí už nejsou žádné továrny ani zahrady, jenom les. Přišla jsem k němu a nadzvedla jsem pásku. Nikdy jsem nepochopila, proč se do toho lesa nesmí. Rozešla jsem se po listí už tolikrát prošlou trasou. Mýtinka bylo takové místo, které znaly jenom někteří lidi. Vlastně celý les je zakázané území. Došla jsem tam a nadechla jsem se noční vůně lesa. Bylo to zvláštní, být tady jenom za svitu měsíce. Ale krásné. Cítila jsem se dobře. Byla jsem volná, odproštěná od všech poviností... Alespoň na chvilku. Alespoň na pár minut. Podívala jsem se na zápěstí. Svítící hodinky jsou skvělá věc. Čas 1:54 svítil do tmy. Ještě šest minut! Šest minut... Ale do čeho? Nasucho jsem polkla. Co se má stát? Ten pocit nejistoty byl strašný. Rozhlédla jsem se. Najednou jsem uslyšela zašustění. Strach mnou projel jako ledová šipka. Ztuhla jsem a vyděšeně jsem kmitala očima po celém mojem zorném poli. Kterýkoliv stín mohl být něco, co mě chce zabít. Klid klid Judito. Proč by tě něco chtělo zabít? Stála jsem tam jako přimražená a zoufale jsem se pokoušela přesvětšit sama sebe, že mi nic nehrozí a jsem jenom naivní.