Leryl 23.kapitola

19. července 2015 v 0:51 | Markéta Kaki |  Lerrylian - CP FF
(Ok lidi. Dostali jste oficiální povolení umučit mě. Jakože fakt?!? Poslední článek pátého?! Vidím u sebe takovou... Eh... Sníženou aktivitu! A navíc polovinu toho, co napíši zahodím! A mám dvě zadele táborů a takových hovadin! Týden jsem tady nebyla, týden tady nebudu... Bože, tady nudný výkec dělám... Hm. Tak čtěte.)

*s pohledu Leryl*

Tak jsem šla lesem a přemýšlela jsem o všem, co se dělo. Věděla jsem, že se pomalu blížím k silnici na kraji města, slyšela jsem už ani ne moc vzdálené kvílení aut. A věděla jsem, že nejbližší policejní stanice je hned za ní. Brzo už budu pravděpodobně vědet, jak to všechno bylo. Byla jsem tak něják úplně mimo, takže jsem jsem si nevšimla hroudy bahna a uklouzla jsem po ní. Skutálela jsem se po srázku plného ostrých kamínků a větviček a zastavila jsem se asi uprostřed, kde jsem narazila do stromu. Když jsem se dostala až tam, chvíli jsem ještě ležela v mrákotách, než jsem se vzpomatovala. Odhrnula jsem si zabahněné vlasy s obličeje a posadila jsem se. "Hehe... Hi-hi--hi..." zadržovala jsem smích. Nakonec jsem to vzdala a začela jsem se smát na celé kolo. "HAHAHAHAH!!!" položila jsem se zase do ledového bahna. Bylo to tak zvláštní, oblečení my prosakovala krev, ležela jsem v ledovém bahně, byla jsem promočená skrz na skrz, týden jsem nejedla a ani moc nespala a beztak jsem se smála. Smála jsem se bolesti... Smála jsem se utrpení... A čím jsem na tom byla hůř, tím jsem byla šťastnější. Smála jsem se vlastní bolesti a vlastnímu utrpení... Bylo to až děsivé zjištění, že je mi fuk kdo to zažívá... Když jsem se konečně přestala smát, postavila jsem se a malátně jsem se přidržovala stromu. Otřela jsem bahno, jak jsem prozatím mohla a přitom jsem si prohlížela rány. Měla jsem ránu na hlavě, jednu nohu jsem měla od krve, pravděpodobně naražený bok od toho, jak jsem se válela po motorovce, která ale sklouzla s mojeho ramena někde výš, nůž mi vypadl s kapsy, ale moje břicho nevypadalo naštestí nijak nabodnutě. Narozdíl od pravé ruky, která byla rozedřená skoro na kost. "Jau!" řekla jsem se zardžovaným smíchem. Bolelo to jako čert. Valila se s toho krev jako řeka a bláto mě štípalo a pálilo. Pořád jsem se smála. Nakonec jsem se podívala nahoru na srázek a počala jsem hledat pohledem moje zbraně. V té tmě jsem ale skoro nic neviděla. Pomalu jsem se pokusila vylézt výš na ten srázek, abych je našla, ale znovu jsem sklouzla a můj levý kotník se ohnul do nepřirozeného úhlu. Naštěstí jsem se chytla stromu a ustála jsem to. Musím se tam nahoru dostat něják opatrněji... Pomalu jsem zvedla levou nohu a přesunula jsem ji na místo, které vypadalo tak něják neklouzavě. Pomalu jsem na ni stoupla. "Au!" vyjekla jsem. Asi jsem si s tím kotníkem něco udělala. Zavrávorala jsem a spadla jsem na záda. Jela jsem zbylý svah po zádech, ale potom i po břiše a nakonec jsem se kutálela. Cítila jsem, jak mi kamínky a větve zabodávají do kůže, jak mi vytékala krev z hlavy. Nakonec jsem se zastavila. Ležela jsem v příkopu u cesty. Měla jsem víčka těsně přitisklé u sebe. Chtěla jsem se smát, ale bolest mi to nedovolila. Cítila jsem, jak upadám do bezvědomí. Poslední věc kterou jsem slyšela byl zastřený mužský hlas někde s dále: "myslím, že už můžeme jít. Ani jsme ji nemuseli pomáhat." myslím, že potom říkal ještě něco, ale to už jsem nedokázala vnímat. Moji mysl pohltila tma. Jenom pár desítek metrů od místa, kde jsem se mohla dozvědět o tom, kdo doopravdy jsem.

---

V policejní stanici panoval čirý ruch. Bylo půl desáté večer, v tuhle dobu se normálně jenom několik policistů hlídajících telefon líně povalovalo na pohovce. Ale dneska ne. Všichni byli na nohou. Možná i proto, že na pohovce jim ležela dívka, kterou našli v příkopu dva policisté, vracející se s obchůzky. V kaluži bahna smíchaného s její krví. První si mysleli, že je to další oběť brutálního sériového vraha, který dostal krycí jméno P15, ale nakonec usoudili, že tohleto určitě nemůže být pravda. Nebyla rozsekaná ani rozkuchaná, ale hlavně... Byla živá. Když to milí policajti zjistili, okažitě ji dotáhli do stanice. Nyní už obvázaná, čistá a spící dívka klidně oddychovala na široké pohovce, přikrytá kabátem. Dívka to očividně potřebovala. Byla v zoufalém stavu. Vychrtlá, bledá, podchlazená, plná modřin a krvavých ran. Důstojníci se shodli na tom, že je to asi nějáké týrané dítě. Její stav tomu odpovídal. Navíc vypadala, jakoby týden nespala. Měla kruhy pod očima a bylo až smutně vtipné, jak vypadala šťastně za chvilku spánku. Chvíli rokovali, ale potom se dohodli na tom, že tady na policejní stanici zůstane, dokud se neprobudí.
 


Komentáře

1 Silia Silia | E-mail | Web | 19. července 2015 v 15:26 | Reagovat

T-to je u-žasnè O.O

2 Iharo Senshi Kokoro Iharo Senshi Kokoro | E-mail | Web | 19. července 2015 v 19:57 | Reagovat

Fuuha, já už si říkala, že v tomhle stavu nemá k smrti daleko...
Hej, co to bylo za hlasy??? A kdy se probere? A vyvraždí to tam? Ukradne někomu zbraň?? Jáááááá se tak těším, až tu bude další díl, moc mě to zajímá!!!

3 Mel Mel | E-mail | Web | 19. července 2015 v 23:22 | Reagovat

No a milí policajti bez toho aby si to uvedomili spravili najväčšiu chybu vo svojich mizerných životoch......

4 STIAK STIAK | E-mail | Web | 28. listopadu 2015 v 22:29 | Reagovat

To je tak nádherné...
Furt si toho všímám, a furt mě to sere. Ty tak úžasně používáš přirovnání! To já neumím a učiteli se to nelíbí, kor když píšem líčení :'D Takže klobouka dolů!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama