Leryl 25.kapitola

7. srpna 2015 v 19:55 | Markéta Kaki |  Lerrylian - CP FF
lidi! Ano, je tady. Těšili jste se? Ne? :DD a teď jdu hrát minecraft, nerušte mě -v-

*s pohledu Lery*

Rychle jsem se propadala hlouběji a hlouběji do obrovské temné propasti. Byla jsem s tím tak strašně smířená, bylo to tak... Krásné, tak dokonalé. A najednou jsem spadla na postraní plošinku. Cítila jsem, jakoby mi pokřupali nárazem všechny kosti v těle, a přece jsem se zvedla. Tekla ze mě krev. Ale najednou mi nebylo utrpení příjemné. Měla jsem chuť křičet bolestí. Podívala jsem se na své ruce, celé zkrvavené. Potom jsem se podívala nahoru. Nade mnou, zdálo se mi to příšerně vysoko, byla díra. A v té jsem viděla modrou oblohu a sluneční světlo. Tak krásné, tak neviné... Dalo by se tam vylézt. Sice těžce a složitě, ale dalo. Potom jsem se podívala dolů. Na dno nebylo vidět, ta díra se zdála nekonečná, a ta temnota mě tak vábila, voněla koncem toho všeho utrpení, zlem a blažeností... Měla jsem teda dvě možnosti. Skočit zas tam dolů a dál padat, zbavit se toho, a nebo vylézt nahoru, i přes tu všechnu bolest. Bylo to šílené dilema. Chvíli jsem se rozmýšlela, a potom jsem začela lézt nahoru. Nešlo mi to, klouzaly mi nohy i ruky, všechno to příšerně bolelo. Přemýšlela jsem o tom, že to vzdám a budu pokračovat ve svojem pádu, ale nevzdala jsem to. Pokračovala jsem pomalu dál. Zdálo se mi to jako věčnost, než jsem se konečně dotkla vrchu, postavila jsem se na trávu a rozhlédla jsem se po prosvícené realitě, která ve mě vyvolala úsměv. A potom jsem se probudila.

Otevřela jsem oči a oslepilo mě světlo zářivky. Něják jsem nad tím nepřemýšlela, kde bych mohla být a tak. Nad čím jsem přemýšlela, byl ten sen. Co tak mohl znamenat? Něco jsem o tom kdysi četla, kdysi mě to hodně zajímalo. Bylo to už tak dávno.... Nějáké dva opaky, ve kterých jsem se stále zhoršovala a potom jsem se zlepšila? Ne... Počkat, vsadila bych se, že to má něco společného s.... Tím... Kde jsem...

Tělem mi projela husina, chtěla jsem vyskočit s pohovky, ale spadla jsem a rychle jsem se plazila někam pryč, ale narazila jsem zády na zeď. Rychle jsem dýchala a srdce mi bilo jak splašený. Já jsem... V policejní stanici?! Nemám zbraň! Nemůžu se bránit! Važně... vážně moje hra už zkončila? Zírala jsem do očí policistovy, sedícímu v křesle a tupě a nechápavě na mě upírající svůj vyděšený pohled. Asi bych normálně myslela na to, že ho chci zabít, ale teď jsem na to byla moc vystrašená. Tak jsem tam jenom tak seděla a s bušícím srdcem jsem ho sledovala. Byla jsem tak bezbraná!
"Není ti nic?" zeptal se poměrně vyděšeně. Počkat! Oni neví, že jsem to... Já? Neměla jsem v plánu mu odpovědět. Seděla jsem na studené zemi a raději jsem mlčela. Obejmula jsem si kolena a na chvíli jsem zavřela oči. Vydýchávala jsem to. To by znamenalo... Že... Ten sen... Už to asi chápu. Ta díra je určitě šílenství, vraždy, a takové věci, a to světlo nahoře je normální život. A ta plošinka... To je moje druhá šance.
Dostala jsem druhou šanci, která se už nebude nikdy opakovat.
Chci... Chci to skusit? Ptala jsem se sama sebe v duchu. Kéž bych dostala víc času na rozmyšlení. Proč ne, vlastně? Nemám co ztratit. Kromě Jeffa a toho úžasného pocitu. Je vlastně možné, aby se s zabijáka stal zase normální člověk? Ale k čertu s tím. Tohleto je výzva. "Není... Mi nic?" zašeptala jsem zdrceným hlasem. "Ne, jsi v bezpečí..." pokusil se mě uklidnit. Ano. Jdu do toho. Sežral mi to i s navijákem. Em, teď budu potřebovat výmluvu co tady dělám. "Nejsem... Ona si mě najde..." zašeptala jsem a přisunula jsem si kolena blíž k tělu. "Kdo ona?" zeptal se a vstal s křesla. "Moje minulost..." vydechla jsem a zvedla jsem na něj pohled. Svým způsobem to byla pravda. Nikomu-neubližování určitě nevydržím déle než týden, a potom mě to stáhne zase přes hranice šílenství zase do té šílené propasti... A nebo taky ne. Byla jsem sice ještě pořád bezbraná, ale na druhou stranu od něho mi nebezpečí určitě nehrozilo. Pomalu jsem se zvedla, přidržujíce se stěny. Sykla jsem, skoro jsem se i uchechtla, když jsem došlápla na levý kotník. Bolelo to. Podívala jsem se na policistu, který stál pořád u křesla a projížděl si mě pohledem, až zakotvil na mojem kotníku. "Nechceš se na to podívat?" zeptal se téměř šeptem. Nechtěla jsem, ale beztak jsem přikývla. Nějákým zázrakem se mi podařilo dostat se až nad pohovku. Obmotala jsem si ruky kolem těla a lehla jsem si na ni. Překvapilo mě, jak široká a pohodlná byla. Zavřela jsem oči a poslouchala jsem, jak příslušník policie hledá nějáké věci a jak dělá opatrné kroky směrem ke mě. Bylo to tak... Zvláštní, když mi najednou někdo pomáhal. Najednou jsem ucítila pohyb. Zakručelo mi hlasitě v břiše. Mám hlad? Vážně? Po takové době! Byla jsem ráda, že se u mě zase objevily takové ty normální lidské potřeby. Každý normální člověk přece musí jíst a spát, ne? No, a já teďka budu normální člověk. Půjdu zase do normálního děcáku, budu se normálně učit, budu mít normální kamarády... Ok. Musím uznat, že tomu sama nevěřím. Bude mi trochu chybět zabíjení.
Trochu? Hrozně moc... A Jeff. Ten taky. A já mu pravděpodobně taky... Nevím, co na něm vidím, je vlastně celkem ošklivý s tím svojím znetvořením, ale--- no není to zvláštní? Až na pohovce na policejní stanici po několika hodinách spánku, připravená zkusit být normální, si přiznám to, že k němu něco cítím. Že se mi líbí šílený zabiják s rozřízlými koutky, bez víček a úplně bílou, spálenou kůží. Já jsem magor.
Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že policista už mi kotník obvazuje. Vůbec jsem to necítila. Moje mysl byla dost otupená, po všem tom, co jsem zažívala... Když skončil, položil moji nohu zpátky na svoje místo a zvedl se, načemž odešel. Chvíli jsem v nejistotě čekala, než nepřišel s talířem. Když si sedl na židli vedle mě, podívala jsem na jeho obsah. Tousty! Shodou okolností stejné jídlo jako moje poslední! "Nabídni si." řekl, na což jsem čekala. Posadila jsem se a jeden po druhém jsem do sebe tousty naházela. "Díky" pípla jsem.

Tohleto... Bylo zvláštní. Cítila jsem se, jakobych procitla s nějákého extrémě dlouhého snu, který byl nádherný a zároveň noční můrou. Znovu jsem si lehla, tentokrát na bok a zírala jsem na policistu, sedící kousek předemnou. Teď by to chtělo jenom nějákou logickou výmluvu. "J-jsem L--Lucy. Lucie Daimannová" pokusila jsem se o nesmělý úsměv. Hrozně těžce jsem se nutila usmívat i mluvit. Policista chtěl něco říct, ale já jsem ho předběhla. Zavřela jsem oči a mluvila jsem potichu, téměř šeptem. "Dřív, než mi tohleto udělala, řekla mi, že jí to sice bude chybět, ale končí. Že už jí to ani nebaví a že odchází. Už pravděpodobně nikdy nebude zabíjet. Dala na moje slova. Pustila mě, že si mám pokračovat v životě, jít do dětského domova, nastoupit do školy a být normální, že už mě nepotřebuje." otevřela jsem oči, abych se podívala na překvapeného policistu. "Pomůžete mi? Chtěla bych dál žít..." řekla jsem a zadívala jsem se mu hluboce do očí. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem tohleto vůbec zvládla. "a-ano, Lucy!" zakoktal, když na mě přestal vyjíveně zírat. Znovu přes mě přehodil kabát jako přikrývku a pomalu odešel do jiné místnosti. Ještě jsem našla pohledem hodiny. 4:38 - nad ránem. Zavřela jsem oči a pomalu jsem se propadala do světa vzpomínek a snů, toho světa, který mi byl tak dlouho odepřen.
A v hlavě se mi stále opakovala čtyři slova, které se mi tam obtiskly jako vzor podrážky do měkkého bahna.
Je to jenom hra...
 


Komentáře

1 suri02 suri02 | E-mail | Web | 7. srpna 2015 v 22:03 | Reagovat

Chustý x3

2 Iharo Senshi Kokoro Iharo Senshi Kokoro | E-mail | Web | 10. srpna 2015 v 14:00 | Reagovat

Wow, daří se ti mě mást!!! A ten popis snu je skvělý!!! Jen tak dál, Leryl mě skutečně baví!!!

3 STIAK STIAK | E-mail | Web | 28. listopadu 2015 v 22:39 | Reagovat

To je tak... Úžasné, a přitom mi běhá mráz po zádech, co jako bude dál a jestli se mám bát, to je...
Perfektní...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama