Listopad 2015

FNAF nedodělaná věc

24. listopadu 2015 v 20:39 | Markéta Kaki
nah, dělala jsem to někdy v létě, když jsem se pokoušela udělat něco mezi Jackiinou "Game Over" a Stiakčinou sérií... asi bych to měla vydat, než Fnafko zapadne mezi mrtvé fanadomy :D není to dodělané a asi už nikdy nebude...

Jeremy odemkl dveře a přidržel je, aby s nárazem na rám neudělaly příšerný hluk. I tak mu ale zavírání dveří, které se můžou otevřít znovu až ráno, nahnal husí kůži. Otřepal se a vydal směrem ke křeslu nočního hlídače. Vcelku vesele skočil zadkem na židli, až se pod ním otočila o 180° stupňů. Odrazil se nohama od země, aby si udělal další otočku. Začelo ho to celkem bavit, tak se tam začel dětinsky točit a přitom se křenil jako nějáký retard.
A bylo mu to fuk, protože věděl, že je v pizzérii úplně sám.
I ti přiblblý roboti ještě spí... I když...
Zastavil se, když na to pomyslel. Ale to je blbost.... Jsou přece o půlnoci na svých místech, proč by měli být už teď zapnutí? Logika mu jasně říkala ne, ale přece jenom s opatrnosti šmátrl po kamerách. Přiznal si, že ho myšlenka toho, že si udělal svou noční můru o dvě hodiny delší přinejmenším děsila. Jakmile tablet najel, Jeremy okamžitě kliknul na kameru, ve které se měl nacházet Mangle. Neměl ho rád. Vůbec ne, a to ani nemluvil o tom, že nevěděl, jestli je fakt holka a nebo kluk. Znovu dostal husinu, kdyż viděl, že tam není.
"Dohajzlu!" kníkl a zaklonil hlavu, aby se na to nemusel dívat. "Já se na to můžu vysrat!" zahuhlal. Potom se posadil normálně a začel problikávat kamery.
Musím být v pozoru...
Položil tablet a zasvítil do chodby.
Nic.
Levá šachta.
Taky nic.
Pravá.
Jeremy ztěží nevyjekl a okamžitě letěl nasadit si masku.
Spadl na křeslo a poslouchal svůj splašený dech.

Fascinovaně a vyděšeně hleděl na Mangle, který vystrčil právě hlavu s klimatizace. Animatronik se rozhlédl a vlezl dolů do jeho kanceláře. Jeho druhá hlava se pohupovala na jeho těle a mlčky otevírala a zavírala spodní čelist. Mangle zaregistroval s malým ztuhnutím Jeremyho a pomalu se k němu přiblížil. Vlezl mu na stůl.
Nočnímu hlídači stekla po obličeji krůpěj potu. Byl vyděšený, ohledně jako vždycky, když mu něco vlezlo do kanceláře, ale na druhou stranu vnímal, že tohleto bylo... Jiné.
Skoro nikdy neviděl Mangle, jak má zavřenou tlamu a jak se v jeho očích neleskne taková ta zlovolná jiskra. A taky nikdy neviděl nikoho, kdo by se vypravil doprovolně někam, kde ho čeká boj o přežití ještě o pár hodin dřív než tam musel. Heh, pomyslel si hořce, a teď tady zdechnu.
Mangle vypadal... Jakoby mu snad vůbec nechtěl ublíżit. Ale Jeremy tomu vůbec nevěřil. Už se několikrát přesvědčil o tom, že mu animatronici jdou po krku. Mangle strčil obličej až těsně před Jeremyho masku a chvíli se mu díval přímo do očí. Potom přiotevřel čelist, což donutilo milého nočního hlídače zpanikařit a ucuknout.
Mangle ucuknul taky a sklapnul čelisti s přitlumeným kovovým pazvukem. Potom se zase přiblížil a znovu svou pozoruhodnou kovovou hubu otevřel. Jeremy k sobě přitiskl oční víčka co nejvíc mohl, aby se nemusel dívat na ty jeho šílené kovové tesáky a pokoušel se zahnat představu jeho mozku v Mangleho tlamě. Ale Mangle mu nic neudělal. Jenom udělal... Divný zvuk.
Bylo to jako... tiché skřípavavé zakňourání, jakoby se na něco nezřetelně ptal, ale Jeremy to vyhodnotil prostě jako... Jako divný zvuk. A přejel mu s něho mráz po zádech.
Divný zvuk, který nepříjemě moc připomínal jeho jméno.
To je jenom zhoda zvuků, ať je to jenom zhoda zvuků... Prosím... Znělo to, jakoby si Mangle ověřoval, jestli je Jeremy vážně Jeremy. Noční hlídač z celého svého srdce doufal, že je to jenom nějáká zhoda náhod. Otevřel oči, aby uviděl, že je Mangle ještě blíž, než byl, když ty oči zavřel. A že mu zírá svým jedním okem až do duše. Animatronik se kousek odtáhl, přiotevřel hubu a udělal ten zvuk znovu.
Zněl zřetelněji a skoro až... Šťastně. A ještě k tomu něco přidal.
Zachichotání.
Šílené elektronické zachichotání. Bylo děsivé, ale přece jenom neznělo nepřátelsky.
Znělo...
jako kdyby tam někde mezi praskáním elektriky a příšerným skřípáním rozbitého reproduktoru zanikalo bublavé zasmání malého kluka. Jeremymu s toho tuhla krev v žilách.

Ono... Ono se to snad pokouší komunikovat!

Leryl 26.kapitola 3/3

13. listopadu 2015 v 14:52 | Markéta Kaki |  Lerrylian - CP FF
Když už je ten pátek třináctého... Hlavně si nezvykejte xD


*s pohledu EJ*

Agnes se podívala do zpětného zrcátka a v očích se jí oběvilo znepokojení. "Dobře, máme několik možností. Buď zastavit a vydat se jim doprovolně, utéct jim, což by se pravděpodobně nepovedlo, nebo vylezu s Tanyou za nejbližším rohem a ty zaplatíš pokutu, protože tě neznají, jak seš pořád pod maskou, a potom máš volno." řekla strnule s očima upřenýma na cestě . "Souhlasím s druhou možností!" řekl jsem rychle. "Nene, použijeme třetí možnost." řekla. "Agnes já nechci řídit! Dělal jsem to naposledy před třemi lety!" Zakňoural jsem. Naprosto mě ale ignorovala. "Ok, vystupujem Tanyo za tři, dva, jedna..." Agnes udělala smyk do uličky, zároveň co otevřela dveře druhou kovovou rukou. Tanya na ni vyvalila oči, ale rychle pochopila. Otevřela dveře a vyskočila téměř zároveň s Agnes. Když se auto zastavilo, dvojice byla už byla někde v temné uličce. Rychle jsem se vypotácel a nasedl na sedadlo řidiče. Chtělo se mi znovu zvracet s toho, jak jsem ve své puse cítil žaludeční šťávy. Zhluboka jsem se nadechl a dotkl jsem se volantu. Policejní auto zabočilo do mojí uličky. Dělal jsem, jakože vystupuju a trochu jsem se rozhlèdl. Tahle ulička byla doopravdy opuštěná. Policajti zastavili a vystoupili. Byly to dva dopraváci. Jenom dva? To by snad šlo i... Neměl bych na to myslet. Policajt začel něco mluvit, ale já jsem ho neposlouchal, totiž... Něčeho jsem si všiml. V dveřích v Agnesininém autě, který byl asi kdysi Peugot, ale teď už byl upravený tak, že ti nešlo téměř poznat, jsem uviděl v přihrádce ležet nůž. A taky jsem si všiml, że ti policajti vypadají dost chutně. Pomalu jsem odcouval tak, abych mohl chytnout nůż rukou za zády. Když jsem ho ucítil, trochu jsem se usmál.

Za nedlouho jsem zabouchl dveře za dvoumi mrtvolami s podřezaným krkem. Vlezl jsem si za volant, dal jsem zkrvavený nůž do přihrádky, zabouchl jsem i moje dveře a nejistě jsem nastartoval. Motor poslušně naskočil. V první zatáčce jsem zapoměl na blinkr a škrábl jsem auto o lampu, chvíli jsem jezdil tak, že na mě pořád troubili, ale brzo jsem se zase rozjezdil a začelo mě to, k mému údivu, i bavit. Když jsem uviděl les, okamžitě jsem nahodila špatný blinkr na druhou stranu a zajel jsem do něho. Zastavil jsem se trošku hlouběji a vypnul jsem motor. Usmál jsem se a vytáhl jsem mrtvoly na suché listí. Byl jsem dost daleko od kraje lesa na to, abych věděl, že mě nikdo neuvidí. Sundal jsem si konečně blaženě sluneční brýle a odhodil jsem je do auta otevřenými dveřmi. Najednou jsem něco uslyšel a rychle jsem se otočil. Vnímal jsem ho. Stál tam a zíral na mě a na moji svačinu. Poplašeně jsem couvl, ale zůstal jsem tam. Nevěděl jsem, jestli mám být šťastný nebo zděšený. Zíralo na mě to zvíře, o kterém už jsem tolik slyšel, tolik četl, tolik jsem se s ním toužil setkat ~
Sám Seedeater.