Prosinec 2015

Vánoční dárek (CP FF Ticciwork)

24. prosince 2015 v 14:30 | Markéta Kaki
Tohleto jsem psala do dvou do rána, a ne, nejsem s tím spokojená, chytla jsem shippovací horečku ._. Tak si to užijte, společně se svátky míru! Veselé Vánoce!


Opírala jsem se o betonové opěradlo a hleděla do dálky, na les a na světelné znečištění nad blízkým městem. Samy budovy od tadyma vidět nešly, ale světlo se nad tím místem jakoby zastavovalo a vytvářelo svatozář, která přebíjela všechny hvězdy a i měsíc se v tom umělém světle ztrácel. Ale mě to bylo jedno, cítila jsem jakousi harmonii, která nešla nijak odůvodnit. Malý úsměv mi pomalu začel přimrzávat k obličeji, můj dech byl jasně viditelný, téměř bych usnula ve stoje a přepadávala z balkónu, kdybych se dokázala přestat dívat na tu scenérii. Ani nebyla tak moc krásná jako... Jako bolestivá, jako až příjemně bolestivá. Všichni slavili Vánoce, všichni si teď rozdávali dárky a radovali se, jedli cukroví, byli spolu. A jenom já jsem tady postávala sama na balkóně a usmívala jsem se, přiblbě jsem se usmívala a ani nevěděla proč. Možná, protože to bolelo, možná, protože jsem byla osamocená jako pouštní běžec na Antarktidě.
"Myslíš si, že si sama, kdo právě teď není tak úplně šťastný?" uslyšela jsem za sebou hluboký hlas. Ani jsem se nemusela otáčet, abych věděla, kdo to je.
"Nelez mi do hlavy. Nesnáším to a nemáš na to žádné právo. A navíc, já jsem šťastná." odsekla jsem, ale ne tak nabroušeně, jak jsem původně chtěla. Znělo to spíš jako povzdech, nechápu jak tohle mohli moje hlasivky dopustit. Alespoň, že si odpustil to svoje tak oblíbené ošahávání. Tentokrát bych mu ty černé nadržené věci, co má na zádech, musela už vážně amputovat. Sledovala jsem, jak se rozpouští bílý obláček, který jsem svými slovy vypustila do ledového vzduchu.
"Já mám právo na všechno, stejně jako ty. Tohle je věc, co sem nashnala tolik divných existencí. A nejsi šťastná, nepokoušej se vzdorovat, vím toho o tobě víc, než ty sama." kdoví, jestli udělal pár kroků směrem ke mě nebo se tam přemístil. To ale není důležité. Teď stál vedle mě a zlehka položil ruku na opěradlo. Ani bych se nedivila, kdyby jeho kůže byla ledovější než ten beton, vlastně jsem si tím byla úplně jistá.
"Jsem šťastná." namítla jsem tiše a otočila jsem hlavu na něj, přičemž jsem ji musela vykroutit nahoru, abych se mohla dívat na jeho kompletně bílou hlavu bez jakýchkoliv obličejových rysů. Nevydržela jsem to ale dlouho a cukla jsem pohledem někam pryč. Na něho se skutečně nedá dívat, mysl se začne zatemňovat a v uších hučet, jakoby jela lokomotiva.
"Čas není pomalý. Není rychlý. Je mučivý." přehraboval se v mojich vzpomínkách a očividně mu to dělalo radost.
"Hej" zavrčela jsem. "Nech toho."
"Měla bys jít dovnitř, Clockwork. Myslím, že tě někdo potřebuje. Čas být venku vypršel."
Otočila jsem se a naštvanými kroky vypochodovala skrz dveře do tepla.
"Musíš si ze mě pořád dělat srandu, bezksichte?" štěkla jsem téměř neslyšně, ale nepotřebovala jsem, aby to slyšel. Věděl by to, i kdybych si to jenom pomyslela. Protože je to prostě blb, co nerespektuje žádné soukromí. Vsadila bych se, že kdyby mohl, samolibě by se usmál nad svou vyvedenou prací. Povedlo se mu vyhnat mě z místa, kde jsem postávala už asi hodinu a půl. Práskla jsem dveřmi na balkon, protože je beztak nepotřebuje, a vydala jsem se na rozmražovací pochod dolů do obýváku. Pod ledovými chodidly se prohýbaly parkety a dělaly ošklivé, skřípavé zvuky. Před schody už jsem byla v takovém stavu, že jsem se nezabila, když jsem šla dolů. Schody mají jednu takovou dobrou vlastnost, a to je ta, že hezky z vrchu vidíte, kdo a co všechno se v dané místnosti nachází. V tomhle pokoji byl černovlasý muž, co usnul s hlavou položenou na stole, přičemž masku ze spaní křečovitě svíral v ruce, a potom příšerně červený pes, klidně oddechující, stočený do klubíčka na gauči. Popravdě, měl zakázané na něm ležet, ale já jsem ho nechtěla budit, z části proto, že bych pokazila tu příjemnou atmosféru, kterou prolínal jenom zvuk praskajícího krbu, u kterého na křesle seděl poslední člověk kterého jsem si tady všimla. A tentokrát nespal, jenom unaveně šťoural do ohně nějakým klackem, ale i to byl pokrok. Zdálo se mi jako nekonečná doba, co jsem scházela zbytek schodů a blížila jsem se k němu. Když mě uslyšel, respektive ty hodinky, které se naproti mým obavám nezastavily v tom mrazu, zaklonil hlavu dozadu, aby mě viděl skrz ty jeho oranžové brýle. Usmál se a hodil klacek do ohně, bez toho, aby se podíval jinam než do mého zeleného oka.
"Ahoj Clock" řekl tiše, jakoby nechtěl narušit tichou atmosféru místnosti.
"Ahoj Ticcy" vydechla jsem.
"Nechceš si sednout?" pokračoval klidným hlasem, jakoby to vůbec nebyl ten samý Toby, co vždycky všechny okolo sebe l
tolik štve. Potom se kousek odšoupnul, abych měla na tom širokém křesle, které bylo ale i tak jenom pro jednoho, co nejvíc místa.
"Díky..." udělala jsem dva kroky a sedla jsem si těsně vedle něho. Křeslo nám prostě nehodlalo dát víc osobního prostoru než být na sobě namáčklí celými boky, což mu očividně nevadilo a mě taky ne.
"Jsi úplně ledová, není ti zima?" zeptal se, stále tím stejně tichým a starostlivým hlasem, který k němu vůbec neseděl.
"Kdo jsi a co jsi udělal s tím naším praštěným Ticcim?" uchechtla jsem se a trochu jsem se zavrtěla, abych si udělala víc místa. To byl ale předem prohraný boj, protože to křeslo jendoduše nebylo natahovací. Prostě se jenom unaveně usmál a víc se po měm vzoru uvelebil, přičemž si užíval mojí přítomnost.
"Dneska je štědrý den, víš o tom?" zeptal se. Jeho slova téměř zanikla v praskání polen v krbu, ale mě neunikla. Byla plné nejistoty, stesku a špatně skrývané bolesti, která mi nemohla uniknout. Vzhlédla jsem mu do očí, které se schovávaly pod oranžovým sklem, ale potom jsem se raději opřela o jeho rameno, čímž jsem si z něho udělala takový živý, vytápěný polštářek. Zavřela jsem funkční víčko.
"Tak šťastné a veselé Vánoce, Toby." zašeptala jsem, jak nejjemněji jsem uměla. Toby ztuhl, ale hned potom natáhl ruku a pohladil mě po vlasech v gestu něhy, tak, jak to dělával už tolikrát.
"Šťastné a veselé Vánoce, Natálie."

Jak chodí spisovatelé do jeskyně

23. prosince 2015 v 0:19 | Tacel a možná trochu Kaki
Tohle jsme s Tacel probíraly v tělocviku na florbalovém a přehazovaném turnaji. Celou dobu jsme tam čapěly a dělaly hovadiny typu vymýšlení tohoto a nebo hraní 'jedno slovo' kde jsme seshippovaly Mikea z FNAF a Hermionu z HP. No, pochybuju, že tomuhle bude rozumět víc lidí než moji spolužáci, ale i tak, užijte si to! Btw, pokud se nic nepokazí, což se pokazí, měl by vyjít Vánoční dárešek. Se těště! Jo a ještě něco. ↓ čtení na vlastní nebezpečí.
Inspirováno úžasnou hovadinou od Koberečku Markisíma jménem: Creepypasta style, tada alespoň jednou z prvních vět.
Jak chodí zfetovaní spisovatelé do jeskyně, která je těsně vedle jejich domu? No, je to opravdu epická adventúra, trvá to tak dva kalendářní dny. To první vyrazíte z domu, a když jste ten spisovatel, píšete za chůze příběh. A jak píšete příběh, nevidíte na cestu, začnete se motat a zatouláte se do temného lesa. Tam asi deset minut chodíte v kruzích, dokud nezakopnete o bludný kořen a ztratíte sešit. Vytáhnete tedy mobil a začnete příběh psát na mobilu. Chodíte, dokud nenarazíte na bludičku a ta vás seřve: "Nepadej mi o kořeny, ty šmejde!" Jenže jak píšete, tak si jí nevšimnete a projdete skrz ni. Po půl hodině se vám podaří vymotat z lesa, jenže pozor! Z cesty před lesem se mezitím stalo Černé moře, a proto do něj spadnete. Pokazí se vám mobil, tím pádem nemáte na čem psát, a tak se rozhodnete brečet, protože nemáte nic jiného na práci. Moře vás mezitím houpe a houpe a vy jen tak brečíte. Nakonec vás moře vyplaví na břeh těsně před jeskyní.
Jenže zápletka!
Zapomenete, že jste chtěli jít do jeskyně a vrátíte se domů. Tam si vzpomenete, že jste chtěli jít do jeskyně a vše začíná na novo. Takhle to chvíli pokračuje, dokud nechtěně nevrazíte do jeskyně. A tam už na vás čeká… Slenderman! Už se k vám přibližuje a už vás chce sežrat, kdoví čím, ale vy zakřičíte: "Ale já… mám pánvičku!!!" Praštíte ho po hlavě oboustrannou pečící pánví a on umře.
Ale bacha!
Zapomněli jste, že v jeskyni bydlí také Splendorman a na toho platí pouze jen oboustranné pečící kladivo. To jste si ale nechali doma a tak vás Splendorman zabije, protože jste moc nešťastní nebo něco v tom smyslu. Respawnujete se zpátky doma a vezmete si i oboustranné kladivo. Asi po třech hodinách znovu dorazíte do jeskyně. Zabijete Slendermana, který se taky respawnul, zabijete Splendormana, jenže pozor! Zapomněli jste na Natku Vodákovou a proto jste opět mrtví! Tentokrát se reinkarnujete do slimáka a pozor! Jste v jeskyni stokrát rychleji než předtím! Jenže zjistíte, že nemáte ruce a tak znovu umíráte.
Najednou se z vás stane podlaha v tělocvičně. Sežerete kolemjdoucího Heczka a stane se z vás… Martinovská!!! Opět vyrážíte do jeskyně - pozor, máte oboustrannou pánev i kladivo. To je obrovský výkon přátelé! Zase projdete lesem a narazíte na bludičku, jenže si jí nevšimnete, protože chatujete na mobilu, který se sám zpravil a veskočil vám do kápsý a nechtěně vám na ni spadne pánev. A tak bludička umře. Vymotáte se z lesa a bacha! Tentokrát tam není moře, ale řeka Styx. Nevšimnete si jí a vstoupíte na loďku v převozníkovi Cháronovi, který je ve skutečnosti…. Fáron v převleku!!! Vyhodí vás z loďky, protože jste ho nasrali a vy dál pokračujete do jeskyně. Nakonec tam dorazíte, zabijete Slendermana, zabijete Splendormana, zabijete Natku Vodákovou.
Ale zápletka!
Další level - Je tam Offenderman a na toho platí pouze a jedině… Zebřino pouzdro!!! Vydáte se tedy hledat Zebru. Dozvíte se, že je na hřbitově a tak tam vyrazíte. Jenže, že jste ten 'spisovatel', furt něco ťukáte nebo píšete a právě proto narazíte na hřbitově na rozpitvanou mrtvolu Jeffa the killera, které jste si nevšimli a uklouznete na jeho vnitřnostech. Následně začnete kopat hrob, jenže opět pozor! Spletli jste si hrob a vykopali jste Rudu!!! Umřete proto na vylekání a opět se reinkarnujete. Tentokrát do Natky, která sice umřela, ale to nikomu nevadí. Znovu se vydáváte na hřbitov, že jste ten spisovatel tak opět uklouznete na vnitřnostech a tentokrát vykopete správný hrob. Zatřepete se Zebrou, která vám nakonec řekne, že její pouzdro jí sebrala Hájková a tak se vydáváte do školy!
Další zápletka!
Ze školy se stala ubytovna pro hororové postavy, které vládne zombie Hájková! Když se dostanete do školy, musíte si dávat dobrej bacha! Jsou tam nejrůznější potvory: Godzilla (zmenšená na obrovských deset centimetrů), taková ta svině z Noční můra z Elm Street, Hucina a jiné potvory. Nejnebezpečnější je ale… zástupkyně ředitele Martinovská!!!! Proplížíte se kolem všech potvor, jenže u dveří do ředitelny číhá Eyeless Jack. Jelikož jste spisovatel, a navíc pořádně zhulený, nevšimnete si ho, a proto vcházíte do kanceláře ředitele už bez ledviny! Podaří se vám nepozorovaně ukrást zombie Hájkové pouzdro a odcházíte. Těsně u dveří si vás ale všimne a řekne: "Běž si zahrát Minecraft!" Pak vám dá do ruky dynamit. Tak si tedy jdete zahrát Minecraft a odpálíte se dynamitem. Respawnujete se jako creeper, jenže místo čtyř nohou máte čtyři koule! A Zebřino pouzdro máte na hlavě! Vrátíte se tedy do jeskyně, nějakým záhadným způsobem zabijete Slendermana, protože pánvička se vrátila jako bumerang, Splendormana, Natku, Offendermana uškrtíte pouzdrem (takže svou hlavou). Už si myslíte, že je po všem, ale pozor! Přiřítí se k vám Trenderman a nelíbí se mu vaše šaty. Proto urychleně letíte do Takka, kde narazíte na Hucinu! Oblečení pro creepery se špatně shání a tak popadnete nejbližší oblečení a utíkáte. Hucina si vás všimne a zabije vás. Reinkarnujete se znovu jako poník a vyrážíte do Takka! Tam seženete nějaké oblečení a podaří se vám utéct před Hucinou. Dorazíte do jeskyně, zabijete Slendermana, Splendormana, Offendermana, jenže z vás náhle sklouzne oblečení a proto vás Trenderman zabije! Respawnujete se doma jako vy! Seženete oblečení, utečete před Hucinou. Jenže zapomenet, že jste chtěli jít do jeskyně, vracíte se domů a zakopnete o schod! Proto se ještě jednou respawnujete, naštěstí opět jako vy! Vyrážíte do jeskyně: Opět zavraždíte Slendermana oboustrannou pečící pánvi, Splendormana oboustranným pečícím kladivem, Offendermana Zebřiným pouzdrem. Pak se zjeví Trenderman a když uvidí váš dokonale módní oděv, řekne, že když mu ho dáte, rozplyne se v prach! Tak mu ho dáte, on fakt zmizí a vy pokračujete nazí dál. Ale opět bacha (na starýho Caha)! Zjeví se za vámi Natka Vodáková, co už třikrát umřela, a omráčí vás! To vám dá schopnost létat! Achievement unlocked! Probudíte se v tajné místnosti, kde vás… sežere Dvořáček! Ale tím to nekončí - extra level! Ocitnete se v jeho břiše! Potkáte tam červy, kteří vám slíbí, že pokud zabijete žábu, kterou má Dvořáček v srdci, pomohou vám se dostat ven! Vy souhlasíte, a abyste byli u srdce brzy, uděláte si z červů tryskové letadlo. Dorazíte k srdci, ale uvědomíte si, že nemáte, čím se prokopat dovnitř. Proto si z jednoho červa uděláte krumpáč. Když najdete žábu, poví vám, že když ji nezabijete, budete si moct přát cokoliv. Přejete si tedy cokoliv a pak žábu zabijete. Červi vám ale lhali a vůbec vám nechcou pomoct. Proto zabijete červy a tím zabijete Dvořáčka! Vylezete z něj, jen abyste zjistili, že v jeskyni je tajná místnost! Vlezete do ní, jenže ze zdi se na vás vyřítí postavy z My Little Pony a kočky z meme! Popadnete kolemjdoucí bazuku, jenže s sebou nemáte šípy do bazuky a tak popadnete Dvořáčka, nacpete ho do bazuky a zabijete tak všechny postavy najednou! Otevře se ještě jedna místnost, kde je jen jeden stůl a na něm leží tužka, kterou jste si tam minule zapomněli a vkuli právě které tuhle epickou adventúru absolvujete. Seberete ji, ale ouha! Postavy z My Little Pony před svou smrtí ještě řeknou: "Proklínám tě! Zemři! Zemři v ohni!" Jakmile to dořeknou, utvoří se kolem vás oheň a spálí vás i vaši tužku. Respawnujete se opět doma a první čeho si všimnte je právě ta věc. "Sakra! Já nemám tužku!" Tak se zbalíte a raději odletíte na Mars, kde budete sejmuti nemrtvým Heczkem.
A potom se probudíte nazí vedle baru v New Yorku a vedle vás bude ležet panenka barbie, taška z Billy a mrtvý kocour.

le nadpis

20. prosince 2015 v 21:48 | Markéta Kaki |  moje blbé kecy co nikoho nezajímají
...a jsem v prdeli. Teď? ZROVNA TEĎ?! PROČ?!?
eh, totiž.... všechno, co tady je a kdy bylo napsané jsem psala na mobilu, to víte. A ono se to všecko ukládalo do formátu .txt na paměťovku. No, a ta paměťovka je děsně stará, měla jsem ji i v mobilu předtím, mám ji nějak od třetí třídy.
No, a ona teď pravděpodobně přestala fungovat. A co s toho vyplývá? Že všechno, co jsem tam psala je fuč.
Je to všechno pryč.
Takže asi nečekejte nijak moc články, protože, no, protože prostě proto.

...

Jdu si někam lehnout a umřít.
Dobrou noc.

Trender Man

5. prosince 2015 v 1:03 | Markéta Kaki |  Překlady
watafak. Angličtina a Maki, věční nepřátelé, a já jsem začela překládat. PŘEKLÁDAT LIDI O-O originál zde


Trender Man je "vedlejší produkt" Slendermana. Není jako Slender Man mýt, ale je určený jako parodie.

Vznik

Trender Man vznikl, když si někdo všiml, jak některé figuríny v obchodech vypadají jako Slender, ale místo jeho obvyklého oblečení na sobě mají módní výstřelky. Byl určen jako Slendermanův bratranec.

Vzhled

Trender Man vypadá v hodně věcech jako Slender Man, ale má hnědý svetr (občas zobrazený jako svetrový nátělník), bílé spodní triko a hnědé kalhoty. Jeho kůže je tmavší než ta Slendermanova, ten odstín je někde mezi jeho bílou a normální barvou lidské pleti. Nicméně, na některých obrázcích je stejně vybledlý jako jeho bratranec. Jeho oblečení se taky mění, jelikož jako módní osoba nemůže nosit pořád stejné věci. Fanoušci mu většinou přikreslují bílé chapadla. Často bývá zobrazován s brýlemi.

Osobnost

Je vyobrazený jako "drama qeen", co nemůže vystát lidi se SWAG stylem a nebo nosící kroksy. Je ukázaný jako poněkud zabraný do využívání svojeho citu pro módu. Často s přílišným nadšením pomámáhá ostatním s vybíráním lepšího oblečení, aby šli ostatní víc s módou. Jestli je to vkuli touze pomáhat ostatním nebo nenávistí k nemódním oděvům je nejasné.
Často je zachycován, jak se pokouší přesvědčit Slendermana, aby nosil něco módnějšího.

Schopnosti

Je nenznámé jestli má kromě smyslu pro módu nějáké další speciální schopnosti.

Postavy

4. prosince 2015 v 13:16 | Markéta Kaki |  Nesmysly a myšlenky
Je mi jedno, jestli je zraním.
Je mi jedno, jestli je zabiju.
Ať se nenávidí, ať se milují, ať mají zlomené srdce.
Ať je fascinuje cokoliv, ať se bojí, ať jsou nemocní a nebo zdraví.
Je mi jedno, jestli mezi sebou vedou války.
Je mi jedno, jestli mají mezi sebou tajemství.
Ať jsou sebedrtivější.
Bublají zlostí, střádají plány, cítí se zničeně. Znají lásku a mají minulost, rozlišné myšlení a jinačí osudy.
Mám mezi němi svoje oblíbence a taky osoby, které nijak moc nemám ráda, ale žádného z nich nedokážu nenávidět.
Jejich maličkosti jsou mi úplně ukradené.
Jsou to podřadné entity.
Někteří z vás by možná nesouhlasili, ale musíme si uvědomit jednu věc.
Všechno, co se jim dělo a děje , náhody, city, setkání a převapení, to všechno se stalo vkuli lidem, které ty entity nikdy nemůžou poznat, nikdy nezjistí, že někdo takový je. Že je stále někdo pozoruje a škemrá, škemrá aby mohl dál prožívat jejich příběh dál a dál, vidět jejich bolest, štěstí a osud, kterého jsem já prostředníkem.
Opakuji, je mi jedno, jestli ty postavy zraním nebo dokonce zabiju, nezajímají mě jejich emoce.
Mě zajímají jenom emoce mojich čtenářů.

Co dodat?
Spisovatel je svým způsobem Bůh.

Budiž příběh.