Vánoční dárek (CP FF Ticciwork)

24. prosince 2015 v 14:30 | Markéta Kaki
Tohleto jsem psala do dvou do rána, a ne, nejsem s tím spokojená, chytla jsem shippovací horečku ._. Tak si to užijte, společně se svátky míru! Veselé Vánoce!


Opírala jsem se o betonové opěradlo a hleděla do dálky, na les a na světelné znečištění nad blízkým městem. Samy budovy od tadyma vidět nešly, ale světlo se nad tím místem jakoby zastavovalo a vytvářelo svatozář, která přebíjela všechny hvězdy a i měsíc se v tom umělém světle ztrácel. Ale mě to bylo jedno, cítila jsem jakousi harmonii, která nešla nijak odůvodnit. Malý úsměv mi pomalu začel přimrzávat k obličeji, můj dech byl jasně viditelný, téměř bych usnula ve stoje a přepadávala z balkónu, kdybych se dokázala přestat dívat na tu scenérii. Ani nebyla tak moc krásná jako... Jako bolestivá, jako až příjemně bolestivá. Všichni slavili Vánoce, všichni si teď rozdávali dárky a radovali se, jedli cukroví, byli spolu. A jenom já jsem tady postávala sama na balkóně a usmívala jsem se, přiblbě jsem se usmívala a ani nevěděla proč. Možná, protože to bolelo, možná, protože jsem byla osamocená jako pouštní běžec na Antarktidě.
"Myslíš si, že si sama, kdo právě teď není tak úplně šťastný?" uslyšela jsem za sebou hluboký hlas. Ani jsem se nemusela otáčet, abych věděla, kdo to je.
"Nelez mi do hlavy. Nesnáším to a nemáš na to žádné právo. A navíc, já jsem šťastná." odsekla jsem, ale ne tak nabroušeně, jak jsem původně chtěla. Znělo to spíš jako povzdech, nechápu jak tohle mohli moje hlasivky dopustit. Alespoň, že si odpustil to svoje tak oblíbené ošahávání. Tentokrát bych mu ty černé nadržené věci, co má na zádech, musela už vážně amputovat. Sledovala jsem, jak se rozpouští bílý obláček, který jsem svými slovy vypustila do ledového vzduchu.
"Já mám právo na všechno, stejně jako ty. Tohle je věc, co sem nashnala tolik divných existencí. A nejsi šťastná, nepokoušej se vzdorovat, vím toho o tobě víc, než ty sama." kdoví, jestli udělal pár kroků směrem ke mě nebo se tam přemístil. To ale není důležité. Teď stál vedle mě a zlehka položil ruku na opěradlo. Ani bych se nedivila, kdyby jeho kůže byla ledovější než ten beton, vlastně jsem si tím byla úplně jistá.
"Jsem šťastná." namítla jsem tiše a otočila jsem hlavu na něj, přičemž jsem ji musela vykroutit nahoru, abych se mohla dívat na jeho kompletně bílou hlavu bez jakýchkoliv obličejových rysů. Nevydržela jsem to ale dlouho a cukla jsem pohledem někam pryč. Na něho se skutečně nedá dívat, mysl se začne zatemňovat a v uších hučet, jakoby jela lokomotiva.
"Čas není pomalý. Není rychlý. Je mučivý." přehraboval se v mojich vzpomínkách a očividně mu to dělalo radost.
"Hej" zavrčela jsem. "Nech toho."
"Měla bys jít dovnitř, Clockwork. Myslím, že tě někdo potřebuje. Čas být venku vypršel."
Otočila jsem se a naštvanými kroky vypochodovala skrz dveře do tepla.
"Musíš si ze mě pořád dělat srandu, bezksichte?" štěkla jsem téměř neslyšně, ale nepotřebovala jsem, aby to slyšel. Věděl by to, i kdybych si to jenom pomyslela. Protože je to prostě blb, co nerespektuje žádné soukromí. Vsadila bych se, že kdyby mohl, samolibě by se usmál nad svou vyvedenou prací. Povedlo se mu vyhnat mě z místa, kde jsem postávala už asi hodinu a půl. Práskla jsem dveřmi na balkon, protože je beztak nepotřebuje, a vydala jsem se na rozmražovací pochod dolů do obýváku. Pod ledovými chodidly se prohýbaly parkety a dělaly ošklivé, skřípavé zvuky. Před schody už jsem byla v takovém stavu, že jsem se nezabila, když jsem šla dolů. Schody mají jednu takovou dobrou vlastnost, a to je ta, že hezky z vrchu vidíte, kdo a co všechno se v dané místnosti nachází. V tomhle pokoji byl černovlasý muž, co usnul s hlavou položenou na stole, přičemž masku ze spaní křečovitě svíral v ruce, a potom příšerně červený pes, klidně oddechující, stočený do klubíčka na gauči. Popravdě, měl zakázané na něm ležet, ale já jsem ho nechtěla budit, z části proto, že bych pokazila tu příjemnou atmosféru, kterou prolínal jenom zvuk praskajícího krbu, u kterého na křesle seděl poslední člověk kterého jsem si tady všimla. A tentokrát nespal, jenom unaveně šťoural do ohně nějakým klackem, ale i to byl pokrok. Zdálo se mi jako nekonečná doba, co jsem scházela zbytek schodů a blížila jsem se k němu. Když mě uslyšel, respektive ty hodinky, které se naproti mým obavám nezastavily v tom mrazu, zaklonil hlavu dozadu, aby mě viděl skrz ty jeho oranžové brýle. Usmál se a hodil klacek do ohně, bez toho, aby se podíval jinam než do mého zeleného oka.
"Ahoj Clock" řekl tiše, jakoby nechtěl narušit tichou atmosféru místnosti.
"Ahoj Ticcy" vydechla jsem.
"Nechceš si sednout?" pokračoval klidným hlasem, jakoby to vůbec nebyl ten samý Toby, co vždycky všechny okolo sebe l
tolik štve. Potom se kousek odšoupnul, abych měla na tom širokém křesle, které bylo ale i tak jenom pro jednoho, co nejvíc místa.
"Díky..." udělala jsem dva kroky a sedla jsem si těsně vedle něho. Křeslo nám prostě nehodlalo dát víc osobního prostoru než být na sobě namáčklí celými boky, což mu očividně nevadilo a mě taky ne.
"Jsi úplně ledová, není ti zima?" zeptal se, stále tím stejně tichým a starostlivým hlasem, který k němu vůbec neseděl.
"Kdo jsi a co jsi udělal s tím naším praštěným Ticcim?" uchechtla jsem se a trochu jsem se zavrtěla, abych si udělala víc místa. To byl ale předem prohraný boj, protože to křeslo jendoduše nebylo natahovací. Prostě se jenom unaveně usmál a víc se po měm vzoru uvelebil, přičemž si užíval mojí přítomnost.
"Dneska je štědrý den, víš o tom?" zeptal se. Jeho slova téměř zanikla v praskání polen v krbu, ale mě neunikla. Byla plné nejistoty, stesku a špatně skrývané bolesti, která mi nemohla uniknout. Vzhlédla jsem mu do očí, které se schovávaly pod oranžovým sklem, ale potom jsem se raději opřela o jeho rameno, čímž jsem si z něho udělala takový živý, vytápěný polštářek. Zavřela jsem funkční víčko.
"Tak šťastné a veselé Vánoce, Toby." zašeptala jsem, jak nejjemněji jsem uměla. Toby ztuhl, ale hned potom natáhl ruku a pohladil mě po vlasech v gestu něhy, tak, jak to dělával už tolikrát.
"Šťastné a veselé Vánoce, Natálie."
 


Komentáře

1 Kalamity Iharo Kalamity Iharo | E-mail | Web | 25. prosince 2015 v 13:24 | Reagovat

Co se ti na tom nelíbí? Je to nádherné! Přísahám!
Se můžu zahrabat s Xmas ENACT !!! Tohle je něco.

2 Ami Ami | E-mail | Web | 26. prosince 2015 v 13:31 | Reagovat

To je fakt ticciwork^^. Ale ak je super! Vydarenè ;3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama