Spojení

23. ledna 2016 v 14:26 | Markéta Kaki |  Jednorázovky a jednorázovky na pokračování
já... fakt nevím co bych k tomu dopsala xd Psávala jsem to po cestách autobusem do školy, pod vlivem náhodných písniček, a hlavně jedné, kterou by jste našli na mojem asku vedle dalších depresivních keců, ´cause jsem deprimovaný člověk. Zbloudilím spolužákům by toto možná mohlo něco připomínat, jop, je to taková splácanina, která je z poloviny z mojeho života... :D užijte si to, pokeši!













Bylo to tak... Dávno, co jsem ho naposledy viděla.
Přišlo to tak nenápadně, tak neviděně. Byl tady... A najednou tady nebyl. Ani jsem si toho pořádně nevšimla.
Ne, tohle určitě nebyly časy, na které bych chtěla vzpomínat.
Náš vztah si určitě nezasloužil tenhle konec, když byl takhle dlouho tak intenzivní. Nezasloužil by si to vůbec žádný vztah, ať už přátelský, milenecký nebo svým způsobem pracovní, takový, jako jsme měli my. Po ostatních vztazích zbydou jen bolestivé vzpomínky, které později přetlačí ty příjemné, ale na tenhle jsem vzpomínala tak... Lehce, neutrálně.
A netušila jsem proč, měla bych... Umírat...
A taky, nezbyly jenom vzpomínky.
Zbylo i něco silnějšího.
Zbylo propojení duší, zbyla mezi náma neporušená imaginární niť, která spojovala naše životy.
Svého času, když jsme spolu ještě pracovali a trávili jsme spolu přes devadesát procent času, když jsme se perfektně doplňovali a jeden bez druhého jsme nedali ani ránu, jsme se nevědomky spojili. Byli jsme nejlepší parťáci pod sluncem, což úplně stačilo, hlídali jsme se, abychom neudělali něco špatně, byli jsme si prostě... Tak blízcí, že se naše vědomí spojila a vytvořilo se pouto, které by nemělo nikdy prasknout.
A to ani teď, po té době, co jsme se neviděli a ani jsme se nepokoušeli kontaktovat.
Nevím proč, protože... se mezi námi nic nestalo.
Opravdu, přišlo to tak nepozorovaně, že už jsme se s tím oba tak nějak smířili, teda alespoň na mé straně.
Ale to už bylo teď jedno.
Spojení je nebezpečná věc. Dokud jsme bez sebe nemohli žít, bylo to celkem jedno, že když jeden padne v boji, druhý zemře taky, ale teď, když spolu nemáme nic společného, to není zrovna ideální.
Kolikrát jsem cítila jeho bolest a zoufalství? Kolikrát jsem cítila rány, kopance a modřiny, a že jich nebylo málo?
A právě tohle byla ta věc, která mě nakopla k tomu, vydat se ho najít. Na začátku stála jenom ta sobecká touha, osvobodit se od tohohle už dávno nepotřebného čehosi, co mě mohlo každou chvíli zabít. Chtěla jsem se jen zbavit Spojení. To jsem si alespoň ze začátku myslela...

Byla bezhvězdná noc a chladný vítr si pohrával se světly na opuštěném vlakovém nádraží, ke kterému jsem se zlehka blížila. Šourala jsem se a pozorovala jsem okolí. Věděla jsem, že by tady můj bývalý parťák měl být... Někde tady, co já vím, cítila jsem to.
Sledovala jsem špinavou, polooloupanou omítku, která se ke mě každým krokem kriticky přibližovala, pohupující se žárovky zavěšené na drátech, vrhající mdlé oranžové světlo na všechno okolo. Tohle nebylo zrovna místo, kam by si někdo chtěl jenom tak jít na noční procházku, i když já jsem si to pomatovala ještě jako nové nádraží, které jsem tak často navštěvovala. Čím jsem byla blíž, tím jsem šla pomaleji, tím víc jsem vzpomínala a rozevírala oči, pohlcovala mě nostalgie, i když jsem si to vyloženě nepřála. Vzpomínala jsem si přecpané autobusy, houkající vlaky, každodenní tíhu aktovky, na zdlouhavou cestu, na školu. Na kamarádky, na to, jak jsem se s ním prostě jenom tak začela bavit... Jak si všichni mysleli, že spolu chodíme a my jsme se tomu smáli a nechali jsme je v té iluzi... Nikdy to nezašlo dál, než k důvěrnému přátelství, možná mě i někdy mrzelo, že je to takhle. Ale nevím, nepamatuju si to. On se mnou zůstal i na střední, kde jsem se svým způsobem izolovala od ostatních, jediným světlým bodem byl on, a i když to popíral, bylo to i naopak. A potom vysoká, pronajímali jsme si spolu jeden byt, i když jsme chodili jinam. Měli jsme spousty společných zájmů, rozuměli jsme si. Potom už to šlo víc než rychle. Společně jsme odněkad vyhrabali tu práci, ne, fakt už se nevzpomínám, kde, myslím, že po tom, co se někde zmínil o tom, že ty věci vidí. Hodně jsme cestovali a mě i mu to vyhovovalo, i když jsme mohli každou chvíli umřít. Jednu dobu jsme měli prý malou pauzu, tak jsme se rozhodli, že se někde dočasně ubytujeme.
Vídávali jsme se čím dál tím míň, až... jsme prostě přestali.
Od té doby jsem ho neviděla, ani jsme se nekontaktovali, jediné, co mezi námi zůstalo byly vzpomínky. A Spojení.
Tohle byl zvláštní pocit. Bylo to, jakobych umřela a celý život se mi přehrál před očima. Až na to, že já jsem jenom stála před opuštěnou železniční stanicí a do očí se mi pomalu tlačily slzy.
Tak co? Měla bych jít dál...
Tak jsem se rozešla směrem k nástupišti, které nebylo přes budovu nádraží vidět. Z tadyma šlo vidět jenom to prokleté místo, kde jsem každý den postávala, čekajíc na bus. A tam nebyl.
Těžko říct, jestli to bylo špatně nebo dobře.
Moje nohy odmítaly udělat slušný krok v normální délce a rychlosti, a vůbec, vypovídaly službu, když jsem si představila, že tam někde sedí nebo stojí on.
Cítila jsem to, věděla jsem, že tam bude. Na chvilinku, na malinkatý okamžik jsem zaváhala, jestli ho chci vidět, ale hned jsem si to rázně zakázala. A naopak jsem si přikázala, abych neměla obavy. Nejsem přece žádný srab...
Tak jsem teda vyšla z míst, kde nebyl výhled na samotnou vlakovou stanici.
Nebyl tady ani živáček, jediná živá duše.
Kromě jedné, co seděla na kolejích a nepřítomě se dívala někam do dálky.
Sevřely se mi všechny vnitřnosti, byl to neskutečný pocit, vidět ho tady a teď. Pokud jsem byla předtím nervózní, tak můj pocit teď nešel ani popsat.
Vydala jsem se blíž, i když jsem se pokoušela být potichu, zdálo se mi, jakobych každým krokem šlapala po skořápkách, po malinkých klacících, které praskaly a křupaly a vůbec, dělaly větší hluk, než se dal snést. Už o mě musel dávno vědět, ale mám se schovávat navždy? Vždyť sem jdu, abych ho viděla, teda... vlastně abych zkusila zrušit to Spojení.
Jakmile jsem ale došla k okraji nástupiště, zůstala jsem ale jen stát, jakoby... Se mi všechny nápady vypařily z hlavy, jakobych zapoměla, proč tu jsem, jakobych byla v koncích a netušila, co mám dělat dál, jakobych zapoměla všechny naučené pohyby. Tak jsem tam jenom stála a zírala na něj.
Byl to on. Ten samý kluk, kterého jsem měla a vlastně i tak trochu pořád mám tak ráda, ten, se kterým mám spoustu společné minulosti, ten, jehož vřelá sprcha mě pálila i na druhé straně kontinentu, se kterým přes dvanáct let sdílím veškerou bolest, ať už fyzickou nebo psychickou, ten, kterého jsem osm let neviděla. Přesně na toho jsem teď zhlížela z nástupišti, jak sedí tam dole na kolejišti. Teď už jsem neměla ani jedinou šanci zadržet ty prokleté kapičky, které mi opravdu začely stékat z očí jako dva malé, třpytivé vodopády.
Zdálo se mi to jako kilometry a kilometry nadmořské výšky, ta vzdálenost mezi námi jakoby byla stejně obrovská, jako když jsme pobývali na jiné straně kontinentu.
Do přítomnosti mě probudil ledový poryv větru, který se mi silně zapřel do těla, jakoby mě chtěl zhodit dolů, tam za ním. A já jsem to hned, jak jsem našla ztracenou rovnováhu, udělala. Lehce, naučeně, ani jeden kamínek se podemnou nepohnul, i když bylo jasné, že už ví že jsem tu.
Okamžitě, jakmile jsem se dotkla nohama země, otočil na mě hlavu.
Nechtěla jsem se dívat na jeho výraz, do jeho očí, nechtěla jsem nikdy vidět všechno, co v nich může být. Vsadila bych se tehdy, že tam uvidím vztek, překvapení, radost, všechno možné, namixované dohromady, a toho jsem se moc bála.
Ale to, co tam ve skutečnosti, bylo snad ještě horší.
Moře prázdnoty, strach a bolest, neustávající bolest, která se mi pomalu dostávala do žil, kterou jsem cítila tak moc intenzivně, když jsem mu byla blízko.
Tak nesnesitelně blízko.
V tu chvíli jsem si myslela, že omdlím.
Sledoval mě, ta bolest a práznota v jeho očích bylo to nejstrašnější, co jsem kdy viděla. Nutilo mě to přemýšlet, nutilo to můj mozek pracovat na 120%, šílela jsem. Věděla jsem to, věděla jsem, že spadnu, musela jsem... Si sednout. A tak jsem si jemně sedla na studící koleje, těsně vedle něj. A potom mi z úst vyletělo jedno slovo.
"Ahoj."
Nejraději bych si nafackovala. Chtěla jsem toho říct tolik, měla bych se omlouvat, prosit o odpuštění, cokoliv! Vždyť jsem ho zlomila! Zničila jsem ho svou neexistencí, zničila jsem jeho podstatu, cítila jsem se jako zrůda.
"Ahoj."
A v jeho hlase se to všechno zrcadlilo. Teď jsem měla šanci to napravit! Teď jsem měla možnost mu všechno říct, omluvit se, bědovat a prosit o odpuštění.
"T-trpěl jsi."
To bylo to jediné, co jsem ze sebe vydala. Možná protože jsem věděla, že by se mi zlomil hlas, možná protože víc slov nebylo potřeba. Znovu se na mě podíval. A usmál se.
Ale ne naštvaně, posměšně nebo tak, usmál se tomu, co jsem řekla. Konečně jsem si mohla pořádně prohlédnout jeho obličej. Změnil se, i když ne zas tolik. Tmavé vlasy, normálně pečlivě zastřihnuté a učesané, měl na všech možných stranách, rozhodně už odrostené. V obličeji měl skutečně nezdravou barvu.
"Brečela jsi."
Vydechl těžce a do jeho hlasu se znovu vrátila ta bolest, která zmizela na tu malinkou chvilinku, jak se mi podíval do očí. Zvedl dlaň a jemně setřel kapičky. A potom uhnul a zadíval se na nejbližší pražec, který byl v dosahu, jakoby na něm bylo něco velmi zajímavého. Neschopná slova jsem tam jenom tak seděla a zírala jsem na něj. Já bych se měla omlouvat, ale provinile se tady tvářil spíš on. Že by se opravdu cítil tak mizerně, že jsem se cítila mizerně z jeho bolesti?...
Opravdu, tohle bylo možné. Mučilo mě to, že tam pro něj nemůžu být, mučilo mě, že mu nemůžu říct, že to bude dobré...
Nevím jak dlouho jsme tam spolu seděli. Mohly to být hodiny, stejně jako minuty plné ticha...
Nebylo to ale napnuté, trapné, a už vůbec ne prázné ticho.
Bylo vyplněné údery našich srdcí, naší blízkostí a naším dechem, dnes slyšitelnějším, než kdy dřív. Bylo to jakoby se znovu spojily dva dílky puzzle, které někdo osm let nepřetržitě nosil v kapsách.
Polámané, slepené, pospravované, s obrázkem, který už dávno nejde přečíst, každé úplně jinačí a spolu na poprvé drhnoucí, ale stále do sebe zapadající daleko líp než kterékoliv další dva dílky, vyrobené přesně pro sebe.
A potom jsem něco ucítila.
Jak koleje pode mnou začínají vibrovat a já i on jsme okamžitě věděli, co to znamená.
Jel vlak.
"Co kdybychom... dnes společně umřeli?"
Vydechl. Nebyla to jen taková otázka. Byl to návrh. Zvedl pohled ke mě. Z jeho lesknoucích se očí vymizela jakákoliv prázdnota, to místo zaplnila bolest. Bolest a touha. Toužil po tom, zkončit to, toužil přestat cítit to, co cítil.
Nikdo si neumí představit, jak moc jsem chtěla říct ano. Jak moc jsem chtěla prostě zůstat sedět a čekat, čekat na neodvratný osud, čekat, až se naše krev smíší, až budou naše kusy těl nerozeznatelné, stejně rozsekané na kusy vahou obrovské dunící mašiny. Ale věděla jsem, že nemůžu. Že teď, když jsme se znovu potkali, máme šanci to všechno zase srovnat. Že máme šanci začít znovu bojovat, když jsme spolu, že to, že naše sebevražda nevyústí v dlouhou smrt toho druhého neznamená, že to musíme okamžitě udělat. I když jsem tohle všechno věděla, bylo pro mě těžké říct ne. Nikdo si nedovede představit, jak bylo těžké odporovat.
"Co kdybychom... dnes společně začeli od začátku?"
Podívala jsem se na něj. Jeho oči byly na malinký okamžik plné otazníků, ale hned potom jsem uviděla něco, co mě zahřálo u srdce. Jakoby byl celý svět jedna sněhová koule a on byl ten jediný zdroj tepla. Viděla jsem tam víru. Věřil mi. Věřil tomu, že je to dobrý nápad.
"Tak jo..."
Usmál se a potom se zvedl, stejně jako já. Téměř zároveň, téměř stejnými pohyby, jsme se vytáhli nahoru z kolejiště.
A hnedka po tom, co jsme se oba ocitli na nohou, za našemi zády prohučel vysokou rychlostí plně naložený, nákladní vlak. Přeletěl přes místa, která nás studila na pozadí, přes ten pražec, na který upíral svůj pohled.
Pro řidiče toho vlaku to byly určitě jen kusy kolejí, úplně stejné, jako všechny ostatní, neměli jakoukoliv hodnotu, ale nám dvou bylo souzeno, aby jsme na ně vzpomínali celý život, aby byly v naší paměti uchovány navždy.
A tak jsme ruku v ruce opouštěli to nádraží. Na obličeji se na nám pozvolna objevoval úsměv, cítili jsme brnění v konečcích prstů, jak se Spojení obnovovalo a opadávala z něho imaginární rez.
Opouštěli jsme navždy svou minulost...
...a začínali jsme společně od začátku, vstupovali do nové éry...
 


Komentáře

1 Kalamity Iharo Kalamity Iharo | E-mail | Web | 25. ledna 2016 v 20:58 | Reagovat

To je dokonalost... I kdyby to bylo míněno jako jednorázovka, je to plné citů Je to nádherné!!!
Trošku špatně se mi četlo to zarovnání na střed, ale jelikož mě to tak pohltilo, tak jsem to pominula... Malinko mi neseděly časové údaje... Těch dvanáct a osm let, jelikož spolu měli strávit část základky, střední, vysokou a nějaká léta potom... A pak se osm let nevidět... Ale to je detail, který pro celou tu atmosféru s radostí zapomenu. Jsem z toho nadšená, Maki! Hrozně moc nadšená!

2 Kalamity Iharo Kalamity Iharo | E-mail | Web | 25. ledna 2016 v 21:07 | Reagovat

[1]:  Neeee, to je dobrý, Iharo je debil a nevšimla si, že to je v jednorázovkách, moc moc moc se omlouvám!!! Ale ta chvála platí!!!

3 Brook Josephine Evanger Brook Josephine Evanger | 26. ledna 2016 v 15:07 | Reagovat

Dobrý den.
Domníváme se, že jste měla co dočinění s povídkou http://denikdeprese.blog.cz/1601/pribeh-jedne-destive-noci-1
Tato povídka byla dne 26. 1. 2016 glosována na blogu spectacular-writers.blog.cz
Děkujeme za pozornost.

4 Marketa Kaki Marketa Kaki | 27. ledna 2016 v 14:58 | Reagovat

[1]:

[2]: *huuuug* děkujii x3

[3]: jop, je to sepsané RP.

5 Two faced Angel Two faced Angel | E-mail | Web | 19. února 2016 v 22:53 | Reagovat

Asi jsem hajzl, ale já doufala, že oba chcípnou. Jo jo, já a happyendy se naprosto nenávidíme a odpuzujeme XD. Ale je to fakt dobrý. Ku*va tobě by lidi měli říkat, ať něco pošleš někam do nakladatelství. Tobě by určitě zobali z ruky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama