1. - Deníček

25. října 2016 v 6:32 | Markéta Kaki |  Fally Falls [GF]
Když se na to takhle dívám, připadá mi to s pohledem zpět hrozně stupidní. °////° Já to sem nechci dávat, kreaturky! Je to tady moc na očích! Jakože rozjede se to, ale... Xddd welp... No, pá, já raději mizím. :D







3.7. 14:35
Takže... Um... Ahoj?... Jmenuji se Alexander a tohle... Je můj deníček hádám...? Um... Psát si něco jako deníček je těžší, než jsem si myslel... Co sem mám sakra psát?


Světlovlasý chlapec utrápeně vydechl, hodil zeleno-šedý, úplně nový sešit vedle sebe a posunul se na sedačce víc dolů. Čelo opřel o okýnko a svůj pohled namířil ven. Motor auta klidně vrněl a krajina venku pomalu ubíhala. Z neznámého důvodu mu to připomnělo staré filmové pásky a ten vrčivý, uklidňující zvuk, který vydávaly, respektive který vydávaly ty bedny, co je přehrávaly. Chvíli hleděl ven, potom ještě jednou vzdychl a zase se natáhl po tom sešitu, co měl sloužit jako deník. 'Tak fajn, prostě tam budu psát to první, co mě napadne.' bliklo mu hlavou. Chvíli ještě cvakal propiskou a potom začal.


14:42
Právě jsem v autě na cestě z Kalifornie do Oregonu. Moje máma tam má bráchu, kterého jsem nikdy v životě neviděl a toho chce navštívit. Podle všeho ho nepotkala už pěkně dlouho. Naposledy, když mi bylo pět let. Na to si vzpomínám. Byl jsem pár dní u jedné její kamarádky, která měla několik koček a hrozně divný klobouk. Teda předpokládám, že to bylo ono. Bylo to děsně dávno.


Alex se zase zadíval z okna a zamyšleně si opřel propisku o spodní ret. Teď už vůbec nevěděl, co napsat dál. Vůbec, zdálo se mu, že deníčky jsou tak docela na nic. 'To je nápad!' pomyslel si a opět se sklonil k prázdným řádkům.


Udělat si deníček nebyl můj nápad. Mě by taková blbost nikdy nenapadla. No dobře, napadla, přiznávám, napadlo mě to, párkrát. Eh, ok. Párkrát jsem to zkusil, ale skončilo to po několika dnech. Potom jsem ještě psal jakési zápisky ala tabulky a grafy "Kdo ve třídě koho nesnáší v průběhu času", ale... Uh... To taky nedopadlo zrovna nejlépe, přestalo mě to bavit. Začalo to vlastně tak, že když měla máma to období dvou týdnů před naším odjezdem, při kterém vlastně neblábolila o ničem jiném, (a mluvila celou dobu sama se sebou...) řekla, že by dala cokoliv, aby viděla "Dippera, jak by se zatvářil, kdyby zjistil, že syn její sestry je taky tak ujetý na deníčky" a mě v tu chvíli napadl takový blbý nápad, že jakože tak proč ne, proč tomu nedat ještě jednu šanci? Potom ještě řekla něco jako "a nepiš to tam, že jsem tě na to navedla, kdyby ti ho náhodou šlohl", takže jsem chytl podezření, že "Dipper" bude tak trochu... blázen? Já nevím. Nechci nikoho urazit ještě dřív, než ho potkám. Počkat.... Ups...? Právě jsem sem napsal, že za to vlastně může máma. :D teď už to ale mazat nebudu. Přece jenom, pokud to čteš, strejdo, tohle je osobní materiál! Nemáš právo na to šahat, takže to laskavěěěě polož tam, kde jsi to našel, popřípadě mi to vrať! A to platí pro všechny, co to čtou... Proč to vůbec píšu, když to beztak nikdo poslouchat nebude?... A ono je to logické, když je to napsané na papíru. XD cítím se teď jako nějáká teens holka, co si píše deníček. Počkat, já jsem teen co si píše deníček. Akorát nejsem holka. Teda myslím. XD božee Alexi dost, proč musíš být tak vtipný, zrovna když tady nikdo není? No, ahoj, snad se ještě ozvu, 'Můj milý deníčku'.


Hnědooký chlapec položil propisku a pobaveně nadzvedl obočí na blok úhledného textu, co právě napsal. 'Trochu jsem se rozepsal... No, neva, nakonec to nebylo tak strašné!' pomyslel si. Potom si vytáhl MP3, strčil si do uší sluchátka a zapnul náhodné písničky. Opřel se o sklo a chvíli pozoroval krajinu, než se mu nezačaly klížit oči a on usnul.


15:19
Teď jsem se probudil. Povedlo se mi usnout. Hádám, že to není moc zvláštní, vzhledem k tomu, že jsem v noci nijak moc nespal. Plánoval jsem to tak. Na co spát v noci, když se potom ve dne budeš nudit v autě...? Navíc, tady není wifi a pochybuji, že tam kam míříme bude. Celkově, tyhle dva měsíce budou určitě nepopsatelná nuda v zapadlé chajdě někde na konci světa. S tímhle moje máma zásadně nesouhlasí, ale co? Beztak to tak dopadne. Říká, že ví co říká, nicméně, její a moje představa zábavy se poměrně liší... Zajímalo by mě, kdy tam budeme. Vzhledem k tomu, že už nejsme na dálnici, odhaduji, že nejsme daleko.


'Shooting star' byla nervózní. Šlo by to poznat z jejího chování a napnutého držení těla. Křečovitě svírala volant a její oči bloudily po okolí, i když se snažila soustředit se na jízdu. Tady už to poznávala.

"Už tam budeme." řekla najednou. Čerstvý teenager, sedící na zadní sedačce, se naklonil nad prostor mezi sedadly, aby ji mohl alespoň trochu vidět. Bála se. Bylo mu to hned jasné. Jeho propiska párkrát zacvakal a hned zas začala klouzat po papíře.


15:23
Máma řekla, že tam už budeme. Vypadá hrozně nervózně. Asi je to logické, když svého bráchu neviděla přes osm let. Což mě přivádí k tomu, že jsem vlastně docela zvědavý... Jakože jo, jsem naivní, když si myslím, že by tam mohlo být něco zajímavého, ale i tak doufám. Co dám za naději? Maximálně tak zklamání.
A taky mi to připomíná, že jsem se vlastně pořádně nepředstavil. Jo, je to zbytečné, vím, ale tak to ve většině deníků bývá, ne? Teda v knihách, co jsou psané jako deníky. Líbí se mi představa, že je tohle kniha. I když to nikdy kniha nebude, protože je to přísně tajný materiál! Ale i tak se mi ta představa líbí. No to je jedno. Jmenuji se Alex Stan Dipper Pines, mám špinavě blonďaté vlasy, světle hnědé oči, rovnátka a čerstvě třináct let. Bydlím v Kalifornii se svou mámou Mabel, můj otec... Ok budu upřímný. Všichni si myslí že naši jsou rozvedení a můj táta se odstěhoval do New Yorku, ale tady není potřeba lhát. Ani máma neví, kdo to byl. Co mi říkala, z toho večera si nepamatuje vůbec nic. Prý to "přehnala". Jo, zkráceně, moje máma byla pařmenka a můj táta byl úlet. :'D proto mám taky její příjmení, že... Prarodiče jsou jakože "Éééé chudáček Alí nikdy nepotká tatínka, chudáček malinký, Mabel styď se D:" ale mě je to fuk. Mám mámu a ta je úžasná, i když plete svetry a potom mě je nutí nosit... Bleh... Zrovna teď mám jeden na sobě. Takový červený s random zlatými znaky. Vypadám v něm jako... No já ani nevím. Divně.


Přivřel oči, opřel hlavu o sedačku a hluboce unaveně vydechl, sešit zavřel a přitiskl si ho k tělu. Chvíli takhle jenom ležel, potom se podíval z okna. Když ale viděl, co za ním je, všechna únava ho opustila. Vystartoval, deníček hodil na vedlejší místo a přitiskl obličej a dlaně na sklo.

"Mami! Mami ty skály vypadají jako kdyby nimi proletělo UFO!" vykřikl s překvapeným a užaslým pohledem, přilepený k tim zvláštním útvarům.

"Jaktože to drží? To je kvuli tomu mostu? Nebo je ten šutr tak pevný?!" přemýšlel nahlas, v jeho hlase zněla zmatenost a nebetyčná zvědavost. Mabel se tiše zasmála.

"Vítej v Gravity Falls, Alexi!"
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama