Prosinec 2016

Dětské sny, staré cíle

24. prosince 2016 v 14:55 | Markéta Kaki
V pološeru, na špinavém chodníku pod vysokými, temnými budovami se nehybně válelo cosi malého a bílého. Byl to jeden z tvých dětských snů, starých cílů. Co se s ním stalo?... Sám jsi nevěděl. Možná narazil do té budovy, zapřemýšlel jsi. Nebo ho někdo otrávil. Nemohlo to být zas tak dávno. Z malých černých oček nic nevytékalo, tělo nevypadalo tuze. Jeho bělostné peří kontrastovalo s šedým chodníkem.

Měl jsi ruce v kapsách a na hlavě kapuci, staženou hluboko do čela. To aby tě nikdo nepoznával. Všechno se vždycky měnilo, jenom ty jsi zůstával stejný. Všechno bylo tak jiné.

Z čisté zvědavosti jsi šoupl jednou nohou a strčil špičkou boty do toho stvoření. Trhlo sebou, plesklo omráčeně křídly. Kus jsi couvl. Takže není mrtvé! Ještě stále zde byla naděje... Nebyl mrtvý, i když se tak zdál. Nebyl mrtvý, nemohl být.

Mohl bys odejít. Mohl bys jít prostě domů, zase zalézt do díry a nezajímat se. Ale jaký by to mělo význam? A jaký by mělo význam tady zůstat?

Ne, ne, takhle jsi nemohl přemýšlet, věděl jsi to. Jasně, že by nemělo význam to opustit, jasně, že by nemělo význam zůstat tady, jasně, že by nemělo význam vůbec žít. Jelikož nic nemělo význam. Tohle místo nemělo význam. Ty naděje neměly význam. Tvá existence neměla význam. Význam byla vždycky lež a ty jsi to věděl.

Co bylo teda pravdou?

To, že jsi teď v pološeru stál nad malým, okřídleným zvířátkem, tyčil jsi se nad ním jako hora a měl jsi hluboko ve své mysli pocit, že tohle je chyba. Jak mohl být teď tady dole?... Po dlouhé době jsi zase vzhlédl k šedé obloze, sundal jsi kapuci. Bývával jsi zvyklý, že je tam, nahoře, tak volný, tak nedosažitelný, tak vzdálený... a teď je tady. Leží omráčený na stejném chodníku jako ty, jenom maličkatý kousek od tvých nohou. Ale jak...?

A potom sis uvědomil, jak dávno to bylo. Byli to doby, kdy ses ještě nezajímal o to, jak šedý tenhle svět je. Nebo... že by tehdy tak šedý nebyl?... Ať jsi přemýšlel, jak jsi chtěl, nemohl jsi na to přijít. Že by ses opravdu trochu měnil?...
Tehdy ses chtěl dotknout svého snu, dosáhnout svého cíle. Ale byl tak vysoko! Tak ses přesunul k tim nižším a na vyšší bys jistojistě zapoměl, nebýt této situace.

Mohl ses ohnout, mohl ses dotknout peří u svých nohou, po tolika letech to dokončit, ale neudělal jsi to. Proč?... Kdo ví. Možná ti nedošla pravá důležitost té situace. Nebo jsi nechtěl.
Nechtěl ses vracet k dávno zničeným starostím, ke své minulosti. Nechtěl jsi otevírat stoleté rány.

Natáhl jsi špičku nohy a převrátil zvířátko na nohy. Zmateně to upíralo své korálkovité oči před sebe, jakoby si nebylo jisté svou vlastní existencí.

"Drž se."

Zašeptal jsi do ticha, do tmy, do prázdnoty své duše, jako by sis myslel, že by to mohlo pomoct, ať už skolenému cíli, nebo tobě samotnému.

A potom jsi se otočil a bez jediného ohlédnutí jsi odkráčel, utekl jsi sám před sebou, tak, jako vždycky.

Jakoby to byl jakýkoliv jiný, obyčejný den.